Demokracie neumírá vždy jen při převratu. Někdy odchází po malých krůčcích bez většího zájmu společnosti, médií i politiků
Autoritářství jednadvacátého století nemusí pochodovat ulicemi v uniformách. Může přijít prostřednictvím voleb, sociálních sítí, politického marketingu a postupného zvykání si na to, co bylo ještě včera nepřijatelné. Jak rozpoznat společnost, která se začíná vzdalovat demokracii, a co s tím může dělat občanská společnost?
Při slově fašismus si většina lidí vybaví minulost. Pochodující jednotky, diktátora na tribuně, státní propagandu, likvidaci opozice, koncentrační tábory a světovou válku. Taková historická představivost je pochopitelná, současně však může být nebezpečně uklidňující. Vede totiž k přesvědčení, že dokud nevidíme stejné uniformy, symboly a organizace, nemůže se kolem nás odehrávat nic podobně závažného.
Jenže dějiny se neopakují jako divadelní představení se stejnými kostýmy. Politické ideologie se přizpůsobují době, technologickému prostředí i náladám společnosti. Autoritářská hnutí se učí používat jazyk demokracie, účastnit se voleb, budovat profesionální mediální značky a prezentovat se jako ochránci svobody. Neříkají nutně, že chtějí demokracii zrušit. Často tvrdí, že ji chtějí zachránit před údajnými nepřáteli.
Právě proto se do veřejné debaty vracejí pojmy fašismus, nový fašismus a fašizace. Nejde pouze o terminologický spor akademiků. Ve skutečnosti jde o otázku, zda máme dostatečně přesný jazyk pro rozpoznání nebezpečí dříve, než se z otevřené politické soutěže stane pouhá fasáda.
Problém s jedním silným slovem
Definovat fašismus není snadné. Historik Ian Kershaw tuto obtíž přirovnal k pokusu přibít pudink na zeď. Jakmile se snažíme pojem pevně vymezit, některé jeho části nám unikají. Italský fašismus nebyl totožný s německým národním socialismem. A současná autoritářská hnutí nejsou přesnou kopií ani jednoho z nich.
Německý národní socialismus byl masovým hnutím s biologickou rasovou ideologií, agresivním antisemitismem a organizovaným násilím, které vyústilo v holokaust. Ztotožnit s ním automaticky každou dnešní radikálně pravicovou stranu by znamenalo ztratit historickou přesnost a zlehčit jedinečnost nacistických zločinů. Stejně chybné by však bylo předpokládat, že žádné současné hnutí nelze označit za fašistické, pokud nesplňuje úplný seznam znaků Německa roku 1933.
Smysluplné porovnávání minulosti a současnosti proto musí pracovat současně s podobnostmi i rozdíly. Otázka nemá znít: „Je dnešní situace přesně stejná jako tehdy?“ Užitečnější je ptát se: „Které politické a společenské mechanismy se vracejí, v jaké podobě a s jakými možnými důsledky?“
Pojem fašismus se stává nebezpečným, když funguje pouze jako nadávka pro cokoli, co se nám politicky nelíbí. Stejně nebezpečné ale může být odmítání tohoto pojmu za všech okolností. Přehnaná terminologická opatrnost totiž může vést k tomu, že zjevné projevy autoritářství, nenávisti a násilí zůstanou nepojmenované.
Politický diskurz není vědomostní soutěž, v níž vítězí ten, kdo jako první vysloví správný termín. Důležitější než samotná nálepka je přesný popis toho, co se ve společnosti skutečně odehrává.
pepikhipik.com/2026/08/15/kdyz…
Co mají fašistická hnutí společného
Navzdory historickým rozdílům lze identifikovat několik opakujících se znaků. Patří mezi ně kult silného vůdce, radikální nacionalismus, mytizace národa, rozdělování společnosti na „pravý lid“ a jeho nepřátele, odmítání univerzální lidské rovnosti, oslava síly, propagandistická manipulace a ochota používat násilí.
Zvlášť důležité je nepřátelské rozdělení světa. Fašistické myšlení nepovažuje politického oponenta pouze za člověka s jiným názorem. Vytváří z něj existenční hrozbu. Oponent se mění v nepřítele, zrádce, parazita, vetřelce nebo škůdce, kterého není třeba přesvědčit, ale odstranit.
Tento mechanismus dodává politice dramatickou naléhavost. Pokud je národ údajně na pokraji zničení, všechny prostředky mohou začít působit jako oprávněné. Porušování pravidel se pak nevydává za porušování pravidel, ale za nutnou obranu. Násilí se neprezentuje jako agrese, nýbrž jako odpověď na domnělý útok.
Filozofka Eva von Redecker tuto logiku popisuje jako obranu „přízračného vlastnictví“. Lidé získávají pocit, že jim někdo bere něco, co jim údajně přirozeně náleží: čistotu národa, tradiční rodinu, kulturní převahu, nezpochybnitelnost vlastního názoru nebo společenské zdroje. Ve skutečnosti však často nejde o konkrétní vlastnictví, nýbrž o imaginární nárok na výsadní postavení.
Jakmile je takový nárok představen jako ohrožený, vzniká obraz nepřítele, který nás údajně přišel připravit o domov, identitu, bezpečí nebo budoucnost. Z tohoto hlediska lze lépe pochopit účinnost konspiračních teorií o „velké výměně“ obyvatelstva nebo politické představy hromadných deportací skrývané za technicky znějícím slovem „remigrace“.
Autoritářství se může prohlašovat za demokracii
Jedním z největších omylů je představa, že nepřátelé demokracie musejí otevřeně odmítat volby. Současná autoritářská hnutí mohou naopak volby využívat jako cestu k moci a svou politiku popisovat jako obnovu skutečné vlády lidu.
Carolin Amlinger a Oliver Nachtwey pro tuto situaci používají pojem demokratický fašismus. Jde o zdánlivý protiklad. Historický fašismus přece demokracii otevřeně popíral. Nové autoritářské projekty však mohou tvrdit, že demokracii očišťují od elit, médií, soudů, menšin, expertů nebo „zrádců národa“. Ve skutečnosti postupně odstraňují instituce, které brání koncentraci moci.
Volby samy o sobě ještě nezaručují demokratické zřízení. Demokracie potřebuje také nezávislé soudy, svobodná média, ochranu menšin, dělbu moci, možnost vládu pokojně vystřídat a pravidla platná i pro vítěze voleb.
Pokud vítězná strana začne označovat všechny kontrolní instituce za překážky údajné vůle lidu, otevírá se prostor pro postupnou demontáž demokracie. Každý jednotlivý krok přitom může být veřejnosti předložen jako technická reforma, úsporné opatření, personální výměna nebo náprava údajné nespravedlnosti.
Demokracie tak nemusí skončit jedním dramatickým okamžikem. Může být vyprazdňována postupně, zatímco parlamenty dále zasedají, občané chodí do práce a volby se formálně konají.
Od hospodářského zoufalství ke strachu ze ztráty postavení
Současná situace se od třicátých let liší také společenskými podmínkami. Historický vzestup nacismu probíhal v prostředí masové nezaměstnanosti, chudoby a hlubokého rozvratu po hospodářské krizi roku 1929. Dnešní autoritářské nálady se podle Amlinger a Nachtweye často opírají spíše o obavy ze ztráty společenského postavení, pocit zablokované budoucnosti a přesvědčení, že společnost je hrou s nulovým součtem.
V takovém způsobu uvažování musí každé zlepšení života jedné skupiny znamenat zhoršení života jiné. Pomoc uprchlíkovi je pak prezentována jako ztráta domácího občana. Rovná práva menšiny jako omezení většiny. Ochrana slabších jako útok na schopné. Spolupráce jako kapitulace. Kompromis jako zrada.
Politika založená na tomto principu nepotřebuje nabízet všem lepší budoucnost. Stačí jí slíbit, že některé skupiny budou znovu postaveny nad jiné.
Právě zde se setkává strach se slibem výsad. Autoritářský projekt může svým podporovatelům nabízet nejen ochranu před údajnou hrozbou, ale také návrat pocitu nadřazenosti a kontroly. Demokratická rovnost je potom vykreslována jako nespravedlivé omezení těch, kteří se považují za přirozeně oprávněné rozhodovat.
Nové násilí nemusí mít staré uniformy
Před převzetím moci nacisty měla polovojenská organizace SA více než 400 000 členů. Současné krajně pravicové násilí zatím často nemá podobu jedné centrálně řízené masové organizace. Může se šířit prostřednictvím menších skupin, volně propojených sítí, internetových komunit a jednotlivců, kteří se navzájem povzbuzují.
To však neznamená, že je méně nebezpečné. Decentralizované násilí se obtížněji předvídá a jednotliví pachatelé se mohou radikalizovat bez formálního členství v organizaci. Propaganda jim poskytuje společný jazyk, společné nepřátele a pocit, že jednají jménem širšího hnutí.
Zásadní zlom může nastat ve chvíli, kdy se autoritářské síly dostanou k moci. To, co bylo předtím rétorickou agresí, provokací nebo fantazií o násilí, může získat oporu ve státních institucích. Hnutí, které ovládne policii, bezpečnostní složky, správní úřady nebo migrační aparát, již není odkázáno pouze na pouliční skupiny. Získává možnost používat státní moc selektivně proti lidem označeným za nepřátele.
Fašizace jako pomalý společenský proces
Pro pochopení dnešního nebezpečí může být výraz fašizace užitečnější než představa již hotového fašistického režimu. Fašizace označuje proces, při němž se autoritářské, nerovnostářské a dehumanizující prvky postupně stávají součástí běžné politiky a každodenního života.
Její největší síla spočívá v nenápadnosti. Některé části společnosti si stále uchovávají demokratickou podobu, zatímco jiné se již mění. Soudy mohou ještě fungovat, ale politici začínají systematicky zpochybňovat jejich legitimitu. Volby se konají, ale část médií přestává poskytovat spolehlivé informace. Zákony formálně platí pro všechny, ale některé skupiny jsou stále častěji označovány za méně hodnotné nebo méně oprávněné k ochraně.
Robin Celikates a Rahel Jaeggi popisují fašizaci jako vznik reality, která je v určitých ohledech již fašistická, zatímco v jiných stále zachovává zdání právního státu a demokracie. Tento mezistav je nebezpečný právě tím, že lidem umožňuje namlouvat si, že k zásadní změně ještě nedošlo.
Každý jednotlivý krok může vypadat příliš malý na masový odpor. Jednomu spolku je odebrána podpora. Jeden novinář je označen za nepřítele. Jedna menšina přijde o dílčí právo. Jeden soud je personálně oslaben. Jeden veřejnoprávní pořad je zrušen. Jedna státní instituce začne používat nový, tvrdší slovník.
Teprve zpětně může být patrné, že tyto zdánlivě oddělené události vytvářely společný směr.
Normalizace je mocnější než šok
Fašizace není jen sled politických rozhodnutí. Je také procesem zvykání si.
To, co při prvním vyslovení vyvolá skandál, je při desátém opakování pouze další zprávou. Výrok, který by v minulosti ukončil politickou kariéru, se časem stává součástí volební kampaně. Jazyk, který byl spojován s extremistickými okraji, přebírají moderátoři, komentátoři i politici demokratického středu.
Tím se posouvá hranice normálního. Radikální aktér nemusí přesvědčit většinu společnosti o celém svém programu. Stačí, když ji přiměje přijmout jeho témata, pojmy a základní předpoklady.
Pokud demokratické strany začnou soutěžit s krajní pravicí o to, kdo bude tvrdší vůči skupině označené za problém, může krajní pravice vítězit i bez převzetí vlády. Její pohled na svět se stává výchozím bodem celé debaty.
Fašizace proto není dílem pouze těch, kteří se otevřeně hlásí k autoritářství. Podílet se na ní mohou také média posedlá konfliktem, politici přebírající extremistické rámce, platformy odměňující pobouření a občané, kteří si na dehumanizaci postupně zvykají.
Kult tvrdosti a veřejná výchova ke krutosti
Rakouský publicista Robert Misik hovoří o kultu tvrdosti a o „výchově ke krutosti“. Veřejný prostor podle této analýzy zaplavuje posměch, vulgarita, ponižování a radost z utrpení domnělých protivníků. Krutost se přestává skrývat a začíná se prezentovat jako důkaz odvahy, autenticity a síly.
Tento mechanismus podporuje celé mediální prostředí. Političtí agitátoři dodávají nové podněty k pobouření. Sociální sítě je zesilují. Konfliktní žurnalistika je překládá do titulků. Pseudomediální projekty je zasazují do konspiračního obrazu světa. Publikum reaguje, sdílí a potvrzuje si, že jeho rozhořčení je oprávněné.
Výsledkem není pouze změna názoru na konkrétní politickou otázku. Mění se také způsob, jakým lidé zacházejí s druhými. Soucit je vykreslován jako slabost. Umírněnost jako zbabělost. Snaha o porozumění jako naivita. Hrubost jako upřímnost.
Podle historičky Dagmar Herzog nelze úspěch nových pravicových hnutí vysvětlit pouze strachem a hněvem. Významnou roli může hrát také potěšení z agrese, podlosti a představovaného násilí.
To je pro demokracii zásadní problém. Demokratické instituce totiž nestojí pouze na ústavách a zákonech. Potřebují také určitou občanskou kulturu: schopnost přijmout porážku, respekt k důstojnosti odpůrce, ochotu ověřovat informace a vědomí, že politický protivník není nepřítel, kterého je nutné zničit.
Útok na rovnost začíná u nejslabších
Fašistické a neofašistické myšlení se často vymezuje proti lidem, kteří jsou prezentováni jako slabí, závislí nebo ekonomicky neužiteční. Dagmar Herzog proto vedle rasismu upozorňuje také na nepřátelství vůči lidem s postižením. Veřejná diskuse je může redukovat na náklad, překážku nebo narušení údajně zdravého a výkonného společenského těla.
Tento způsob uvažování je nebezpečný nejen pro konkrétní menšinu. Jakmile společnost přijme, že hodnotu člověka lze měřit produktivitou, zdravotním stavem, původem nebo mírou přizpůsobení většině, může se okruh „nežádoucích“ neustále rozšiřovat.
Jako první přicházejí o ochranu ti, kteří mají nejméně politické moci. Tím se však vytváří precedens použitelný i proti ostatním. Práva nejsou výsadou, kterou si udržíme tím, že dovolíme jejich odebrání někomu jinému. Jsou vzájemně propojeným systémem ochrany, jehož oslabení se může nakonec dotknout každého.
Sociální sítě a ekonomika rozhořčení
Moderní propaganda nepotřebuje pouze státní tisk, rozhlas nebo organizované masové shromáždění. Má k dispozici digitální infrastrukturu, která dokáže rozšiřovat sdělení rychle, opakovaně a na míru jednotlivým skupinám.
Sociální sítě přitom neživí jen konkrétní ideologii. Živí především pozornost. A pozornost získává nejlépe obsah, který vyvolává strach, hněv, odpor nebo pocit ohrožení.
Tak vzniká ekonomika rozhořčení. Provokativní výrok vyvolá kritiku, kritika zvýší jeho dosah, zvýšený dosah přinese další reakce a původní autor může celý cyklus označit za důkaz, že umlčované pravdě se elity zoufale brání.
Do této smyčky se mohou dostat také odpůrci autoritářství. Sdílejí šokující výrok proto, aby jej odsoudili, současně však pomáhají jeho šíření. Opakují slovník, proti němuž protestují, a předávají provokatérovi kontrolu nad tématem i tónem diskuse.
Řešením není mlčet ke všemu nepřijatelnému. Důležité je rozlišovat mezi odporem a nechtěnou reklamou. Někdy je nutné jasně říci, že určitý výrok překračuje demokratické normy. Jindy může být účinnější neposkytnout provokaci další publikum a věnovat pozornost lidem, kteří přinášejí fakta, konkrétní řešení nebo pozitivní příklady občanského jednání.
pepikhipik.com/2022/07/20/jak-…
Co může udělat občan
Velké politické trendy mohou vyvolávat pocit bezmoci. Demokracie ale nevzniká pouze v parlamentech a nezaniká pouze rozhodnutím vlády. Každý den se reprodukuje v zaměstnání, ve škole, v rodině, v místních komunitách, v médiích a na sociálních sítích.
Historik Ilko-Sascha Kowalczuk formuluje jednoduché pravidlo: tam, kde zaznívá něco namířeného proti lidské důstojnosti, je třeba odporovat. Takové vystoupení nemusí okamžitě přesvědčit člověka, který nenávistný výrok pronesl. Jeho význam často spočívá v něčem jiném. Dává lidem, proti nimž výrok směřuje, najevo, že nezůstali sami, a přihlížejícím ukazuje, že mlčení není jedinou možnou reakcí.
Současně není povinností občana absolvovat každou nekonečnou hádku. Diskuse má smysl pouze tehdy, když existuje alespoň minimální prostor pro argumenty. Pokud druhá strana hledá výhradně konflikt, ponížení nebo další materiál pro pobouření, může být rozumnější rozhovor ukončit a energii věnovat podpoře ohrožených lidí nebo demokratických iniciativ.
Každodenní odpor může mít mnoho podob: odmítnutí dehumanizujícího vtipu, podpora napadeného kolegy, ověření informace před sdílením, účast na veřejném jednání, pomoc neziskové organizaci, návštěva demonstrace, podpora nezávislé žurnalistiky či kultivace místního společenství.
Žádný z těchto kroků sám o sobě nezastaví autoritářský projekt. Dohromady ale vytvářejí prostředí, v němž se jeho jazyk a praktiky nemohou bez odporu normalizovat.
pepikhipik.com/2022/10/05/para…
Obranyschopná demokracie není totéž co netolerantní stát
Demokracie musí zůstat otevřená širokému spektru politických názorů. Nemusí však pasivně přihlížet organizovanému úsilí o vlastní zničení.
Právě z historické zkušenosti vychází německý koncept obranyschopné demokracie. Ten připouští, že demokratický stát může za přísných právních podmínek zasáhnout proti organizacím, které se snaží odstranit svobodný ústavní řád.
V debatě o možném zákazu AfD se proto střetávají důležité argumenty. Kritici upozorňují na velikost strany, její voličskou podporu a riziko politické radikalizace. Zastánci řízení namítají, že zákaz by nebyl zákazem přesvědčení, ale výsledkem právního posouzení konkrétní organizace a jejích cílů. Připomínají také, že rostoucí síla protiústavního projektu nemůže být sama o sobě argumentem pro nečinnost.
Žádný zákaz samozřejmě neodstraní postoje milionů lidí ani sociální příčiny autoritářství. Právní nástroje nemohou nahradit politiku, vzdělávání a občanskou práci. To ale neznamená, že jsou zbytečné.
Podstatné je, aby se o nich rozhodovalo otevřeně, na základě důkazů a v rámci nezávislého právního procesu. Demokracie se nesmí při své obraně sama proměnit v systém, proti němuž bojuje.
Demokracii nezachrání pouze odpor. Potřebuje také nabídku budoucnosti
Politika postavená výhradně na varování před krajní pravicí nebude dlouhodobě stačit. Demokracie musí ukázat, že dokáže řešit problémy, které lidé skutečně prožívají.
Pokud stát působí bezmocně vůči sociální nerovnosti, klimatickým změnám, drahému bydlení, regionálním rozdílům nebo nejistotě práce, autoritářské síly získávají prostor tvrdit, že demokratické instituce jsou nefunkční. Jejich vlastní návrhy přitom mohou být neúčinné nebo nebezpečné. Přesto dokážou těžit z pocitu, že standardní politika nemá odvahu ani plán.
Celikates a Jaeggi upozorňují, že fašizační procesy zhoršují podmínky pro řešení krizí. Do institucí a veřejné debaty se dostávají nefunkční výklady světa, které nahrazují složité příčiny jednoduchými nepřáteli. Místo řešení nedostatku bydlení se hledá skupina, která za něj údajně může. Místo promyšlené sociální politiky se nabízí národní výlučnost. Místo klimatické strategie se samotný problém prohlásí za podvod.
Demokratická odpověď musí stát na věcné práci, ale také na představivosti. Lidé potřebují vidět, že budoucnost nemusí být pouze sérií ztrát, omezení a katastrof. Politika, která nabízí jen správu úpadku, nemůže dlouhodobě soutěžit s hnutím slibujícím jednoduché, byť falešné znovuzrození.
Protikladem autoritářské politiky strachu proto není naivní optimismus. Je jím odůvodněná naděje, přesvědčení o řešitelnosti problémů a ochota vytvářet dlouhodobé plány přesahující jedno volební období.
Občanská společnost jako živá obranná zeď
O budoucnosti demokracie nerozhodují jen strany a státní instituce. Rozhoduje o ní také hustota vztahů mezi lidmi, schopnost spolupracovat a ochota vystoupit z pasivity.
Spisovatelka Lena Gorelik mluví o potřebě, aby dostatek lidí společně „byl“ obrannou zdí demokracie. Nejde tedy pouze o vybudování jedné instituce nebo přijetí jednoho zákona. Jde o společenský stav, v němž se občané navzájem podporují a vědí, že odpor proti autoritářství není osamělým gestem.
Příkladem mohou být protesty proti plánům takzvané remigrace v Německu na jaře 2024. Miliony lidí tehdy vyšly do ulic a podle článku následoval významný pokles průzkumových hodnot AfD. Autor textu to interpretuje jako důkaz, že široká občanská mobilizace může ovlivňovat politické prostředí a povzbuzovat další lidi k účasti.
Občanská společnost však není pouze demonstrace. Tvoří ji spolky, školy, knihovny, kulturní instituce, nezávislá média, odbory, místní iniciativy, dobrovolníci, církevní organizace, sousedské skupiny i lidé, kteří se starají o své okolí.
Právě tyto struktury vytvářejí sociální důvěru. Člověk, který má zkušenost se spoluprací napříč rozdíly, je méně odkázán na obraz společnosti jako války všech proti všem.
Pět varovných signálů, které bychom neměli přehlížet
Z popsaných trendů lze odvodit několik praktických otázek pro sledování zdravotního stavu demokracie.
1. Mění se političtí protivníci v nepřátele?
Demokratická politika je konfliktní. Nebezpečí vzniká ve chvíli, kdy se odpůrcům upírá legitimita a jsou označováni za zrádce, škůdce nebo vnitřní nepřátele.
2. Slábne ochrana některých skupin?
Odebírání práv obvykle nezačíná u většiny. Začíná u menšin, cizinců, lidí s postižením nebo skupin s omezenou možností politické obrany.
3. Přijímá společenský střed jazyk extremistů?
Pokud demokratické strany a média automaticky přebírají témata, pojmy a obrazy nepřítele vytvořené krajní pravicí, posouvá se celá debata jejím směrem.
4. Je krutost prezentována jako síla?
Když je ponižování slabších vydáváno za odvahu a empatie za slabost, nejde jen o nevkus. Mění se základní morální normy společnosti.
5. Jsou kontrolní instituce popisovány jako překážky vůle lidu?
Útoky na soudy, média, odborníky, volební pravidla a nezávislé úřady mohou připravovat půdu pro moc, která již nechce být skutečně kontrolována.
Tyto otázky nejsou mechanickým testem fašismu. Mohou však pomoci rozpoznat směr vývoje dříve, než je společenská změna dokončena.
Nejdůležitější bitva se vede o hranici normálního
Autoritářství potřebuje moc, ale předtím potřebuje změnit očekávání společnosti. Musí lidi přesvědčit, že solidarita je naivní, rovnost nespravedlivá, nezávislá média nepřátelská, soudy zpolitizované a násilí pochopitelné.
Ve chvíli, kdy tyto předpoklady přijme dostatečná část veřejnosti, může se institucionální změna odehrát velmi rychle.
Proto se nejdůležitější střet nevede pouze ve volbách. Vede se o každodenní jazyk, interpretaci událostí a hranici toho, co společnost považuje za přijatelné.
Neznamená to, že máme každé hrubé slovo označovat za fašismus. Znamená to sledovat souvislosti. Jeden výrok není režim. Opakující se dehumanizace, hledání vnitřních nepřátel, útoky na rovnost, oslabování institucí a kult násilné síly už ale mohou vytvářet rozpoznatelný politický proces.
Demokracie je činnost, nikoli stav
Možná nakonec není nejdůležitější otázkou, zda pro současné autoritářské tendence vždy používáme slovo fašismus. Ani Eva von Redecker není přesvědčena, že samotné pojmenování výrazně pomůže v boji proti jevu, který označuje.
Rozhodující je, zda dokážeme přesně popsat mechanismy, které demokracii oslabují, a zda jsme ochotni na ně reagovat dříve, než se propojí ve stabilní autoritářský systém.
Demokracie není jednou dosažený stav. Je to každodenní praxe, která vyžaduje instituce, pravidla, občanské návyky, solidaritu i schopnost řešit skutečné problémy. Pokud o tyto podmínky nepečujeme, mohou se vytrácet pomalu a téměř nepozorovaně.
Právě v tom spočívá hlavní nebezpečí fašizace. Slunce může dál svítit, lidé mohou dál chodit do práce a obchody mohou zůstat otevřené. Současně však může jedna skupina za druhou přicházet o práva, veřejný jazyk může hrubnout a demokratické pojistky mohou být demontovány.
Obrana nezačíná až ve chvíli, kdy je autoritářství úplné. Začíná u schopnosti včas rozpoznat jeho směr.
A pokračuje pokaždé, když někdo odmítne dehumanizaci, podpoří ohroženého člověka, ověří informaci, chrání nezávislost institucí, zapojí se do místní komunity nebo trvá na tom, že politika má nabízet víc než strach a hledání nepřátel.
Demokracie totiž není pouze systém, ve kterém žijeme. Je to způsob, jakým se k sobě navzájem chováme. A právě tam se rozhoduje, zda zůstane živá.
<div>⚠️ Důležité upozornění: Tento článek byl vytvořen za pomoci AI COPILOT</div>
Použité zdroje informací:
Fašismus je zpět – a s ním i otázka, jak jej můžeme pochopit a jak proti němu bojovat. Tato kniha se touto otázkou zabývá zvláštním způsobem. Zaměřuje se na více než stoletou historii samotné teorie fašismu. Místo toho, aby spěšně nabízela další výklad, osvětluje její kontroverze a zlomy, její slepé skvrny a zapomenuté postřehy. Právě v těchto bodech jsou teorie minulosti dodnes obzvláště plodné. Ptát se, co byla teorie fašismu, totiž znamená zabývat se ne vždy jednoduchým vztahem mezi porozuměním a prevencí.
Kniha „[em]Was war Faschismustheorie?[/em]“ („Co byla teorie fašismu?“) je určena všem, kteří o fašismu nejen mluví, ale chtějí zjistit, jaká musí být povaha tohoto mluvení, aby se z něj stalo antifašistické.
S příspěvky od Caroline Adler, Luce deLire, Alexe Demiroviće, Franka Engstera, Fernanda Esposita, Laury Rivas Gagliardi, Stefana Höhneho, Mony Leinung, Martina G. Maiera, Marie Muhle, Francescy Raimondi, Yanary Schmacks, Philippa Schönthalera, Cecilie Sebastian, Friederike Sigler, Tatjany Söding a Eleny Stingl.
Donald Trump před svým znovuzvolením slíbil, že liberální demokracii vyvede z rovnováhy. Byl zvolen nikoli navzdory tomuto slibu, ale právě kvůli němu. Ve svém bestselleru „[em]Gekränkte Freiheit[/em]“ („Uražená svoboda“) Carolin Amlingerová a Oliver Nachtwey ukázali, jak by se libertarismus a autoritarismus mohly prolínat. O dva roky později realita jejich sociologickou diagnózu potvrdila až tísnivým způsobem. Nyní se sociologové zabývají voliči a stoupenci Trumpa, Muska i AfD.
Odkud se bere tato touha po destrukci? A proč tolik občanů následuje libertární autoritáře do fašismu, který si sami zvolili? Na základě rozsáhlého empirického výzkumu, včetně řady podrobných rozhovorů mimo jiné s příznivci AfD a členy libertárních sdružení, Amlingerová a Nachtwey přicházejí s vysvětlením: V jádru se tato revolta obrací proti zablokování liberálních společností, které již neplní své sliby o sociálním vzestupu a emancipaci. V tomto smyslu jde Trumpovi, Muskovi, Weidelové a jejich stoupencům, jak oba autoři v návaznosti na Ericha Fromma uzavírají, o zničení světa jako o poslední, zoufalý pokus zachránit se před tím, aby je svět rozdrtil.
O novém fašismu | Průkopnická analýza od známé filozofky
Eva von Redecker předkládá novou analýzu fašismu, která odpovídá naší současnosti.
Po celém světě dochází k posunu doprava, autoritářské síly všude získávají na moci a vlivu. A přesto věčně opakované analogie s dobou nacismu vedou do slepé uličky: současný fašismus má novou podobu, kterou není snadné rozpoznat a ještě těžší vysvětlit. V Redeckerové průkopnické analýze jeho rozptýlená podstata nabývá obrysů – a stává se zranitelnou. Její jádro spatřuje v vyvolávání bezpodmínečného nároku na vlastnictví, jehož obrana nebere ohled ani na mrtvé.
Poučná a vzdorná kniha, která staví soudržnost proti všudypřítomné tvrdosti naší doby a vyzařuje radost z myšlení.
Jak překonáváme krize a bráníme se fašismu | Strategie proti rezignaci a posunu doprava
Úspěch fašistických hnutí a stran nelze vysvětlit pouze strachem a hněvem. Stejně rozhodující jsou i touha a potěšení z násilí a agrese. Rasismus je tak obzvláště intenzivní, je-li eroticky nabitý, například když je migrace vykreslována jako sexuální hrozba pro německé ženy. Vedle tohoto „sexy rasismu“, jak uvádí historička Dagmar Herzogová, je základním stavebním kamenem programu AfD i obsesivní nepřátelství vůči lidem s postižením – s výraznými paralely k nacistům. V knize Der neue faschistische Körper (Nové fašistické tělo) se Dagmar Herzog pokouší propojit myšlenkovou historii těchto dvou jevů – libidinózní intenzifikaci ve fašismu a nepřátelství vůči tělům vnímaným jako nedokonalá. Pouze ten, kdo studuje emocionální světy a debaty minulých fašistických hnutí, totiž může pochopit jejich současnou podobu a bojovat proti nim.
Mark Terkessidis | Gewalt am Denken – Wann beginnt Faschismus? (kniha)
O fašismu se mluví všude. Fašisty jsou však vždy jen ti druzí: i ty nejautoritářštější vlády tvrdí, že proti fašismu bojují. Co ale fašismus vlastně je? Kde začíná? Snad u vlád, které samy vyvolávají nejistotu, proti níž pak bojují autoritářskými opatřeními? Nebo u všudypřítomného pocitu ohrožení? Mnozí touží po návratu do světa, v němž existovaly jasné hranice a role. Jiní volají po světě, v němž se veškeré nebezpečí zažene správným vyjadřováním a správnou spotřebou. Přitom se egocentrismus již téměř nedá odlišit od skutečných zájmů a zdá se, že účinek je důležitější než pravda. Dalekozrakost, plánování, budoucnost, argumentace, znalosti – to už je minulost. Kdy začíná fašismus?
Mark Terkessidis se ptá na předpoklady pro vznik fašismu. Ukazuje, jak se hnutí 60. let zasekla v polovičatých reformách a proč reakcí je radikální nostalgie. Popisuje nové politické kontinuum, v němž stojí v centru ohrožená komunita – a to i u takzvaných progresivních sil.
Chtějí zrušit demokracii a lidská práva považují za vtip: Neoreakcionáři mají v USA přímé spojení s Bílým domem. Jejich hlavní ideolog, Curtis Yarvin, se nyní dočkal významného vystoupení ve Švýcarsku.
Pojem „fašismus“ je ústředním prvkem současných politických analýz. Pomáhá bránit demokracii?
Deutsche Institut für Menschenrechte | Analyse: Die AfD – eine Gefahr für Menschen mit Behinderungen | Hendrik Cremer
Jak zastavit vzestup pravice – praktický návod pro všechny. Tato kniha přináší osvětu a nabízí konkrétní rady, co můžeme všichni konkrétně dělat v našem každodenním životě.
Strana AfD v Německu sílí. Všichni, kdo se obávají o demokratickou budoucnost naší země, zoufale hledají strategie a nástroje pro každodenní praxi v spolcích, podnicích, školách a rodinách.
Michael Kraske a Dirk Laabs ve své knize ukazují, jak lze vyhrát boj za demokracii a jakých chyb se v budoucnu rozhodně musíme vyvarovat. Uvádějí příklady osvědčených postupů pro poslance Spolkového sněmu, křesťanské demokraty, místní politiky, dobrovolníky ve spolcích, vedení škol i pro rodiče a děti, kteří si nejsou jisti, jak mají reagovat, když otec nebo dcera v rodině šíří pravicová hesla. A vysvětlují právní rámec, který umožňuje například zavést demokratické projekty do vlastní školy.
V Brechtově hře „Mann ist Mann“ z roku 1926 se zkoumá, zda je možné libovolně formovat lidi i s jejich postoji. Dělník Galy Gay je během jednoho týdne „přestavěn“ na bezcitnou bojovou mašinu britské koloniální armády. Ani ne o deset let později se přesně to samé stalo v nacistickém Německu s celou společností.
V souvislosti s eskalací pravicového populismu k pravicovému radikalismu a nakonec k novému fašismu se před našimi očima odehrává něco velmi podobného. Osobnosti jako Trump a jejich mediální zesilovači bombardují své stoupence přívalem skandálů, jízlivosti a nenávisti. Bývalá americká ministryně pro vnitřní bezpečnost Kristi Noem oslavovala kult chladu, Björn Höcke sní o „umně dávkované krutosti“. Abychom pochopili, jak tato agitace mění příznivce, zabývá se Robert Misik sociálně-psychologickými postřehy Freuda, Adorna a Lea Löwenthal. Doplňuje je o nejaktuálnější výsledky výzkumu a ukazuje, jak lze lidi vychovávat k bestialitě.
Sociolog Jan Philipp Reemtsma varuje, aby se neustále nemluvilo o fašismu. Copak si neuvědomil vážnost situace?
Otázka fašismu je v politické i akademické diskusi všudypřítomná. Je to něco víc než jen marná snaha zmírnit politickou nejistotu pomocí historických pojmů?
Patrick Eiden-Offe | Was ist Faschisierung? (MERKUR, Časopis „Merkur“ patří od roku 1947 k nejvýznamnějším kulturním časopisům v německy mluvícím prostoru.)
Několik úvah o historii teorie a pojmů
Projev při vzpomínkové slavnosti k 80. výročí osvobození koncentračního tábora Buchenwald
CDU a CSU přejímají postoje AfD. To však bohužel patří ke standardnímu repertoáru konzervativních stran. Označit tento vývoj za „fašizaci“ znamená nadužívat tento pojem a ztěžuje to analýzu současné situace.
Místo toho, abychom se dohadovali, zda je dnešní krajní pravice fašistická, musíme se zamyslet nad procesem fašizace. Zaměření se na jazyk a touhu nám umožňuje pochopit proces, jakým se něco stává fašistickým – a to i v nás samých – a tím mu čelit.
Bender, Justus | Deutschland 2033 – Ein Szenario. (kniha)
Německo 2033: Sto let po převzetí moci nacisty stojí Německo před volbami do Spolkového sněmu – a vítězem se stává AfD. Ochranná bariéra neobstojí: v naději, že se jí podaří AfD ve vládě odmaskovat, ustoupí Unie. Tento kalkul však selže. Pravicoví populisté krok za krokem rozebírají liberální ústavní stát. Za pouhý rok vyroste autoritářský režim, který pohrdá lidskými právy a demokracií.
Krach přichází tišeji, než si mnozí mysleli: bez revolučního násilí, bez fanatizovaných mas – pouze prostřednictvím administrativy, paragrafů a zpolitizované justice. Republika umírá, ale v zemi panuje ticho. Lidé jsou unavení a bezradní, protesty se ztrácejí v tichu. Měli jednat dříve. Teď je už pozdě. Justus Bender vypráví o zániku bez velkého rozruchu – právě to činí jeho vizi tak realistickou. Kniha se odehrává v budoucnosti, ale ve skutečnosti pojednává o přítomnosti, v níž ještě existuje naděje: podrobně vysvětluje, jaká politika a komunikace jsou dnes nezbytné, aby se zabránilo zítřejšímu selhání.
Ať už jde o Konrada Adenauera nebo otce zakladatele EU Jeana Monneta: liberální konzervativci a křesťanští demokraté se často prosadili jako úspěšní reformátoři. Stačí se podívat na evropskou integraci, vazbu Německa na Západ nebo sociální tržní hospodářství. Dokáže se však konzervatismus sám obnovit?
Strany středopravice kolísají mezi jasným vyznáním liberální, otevřené společnosti a sbližováním s pravicově autoritářskými silami. Často podléhají pokušení přebírat prvky od těchto populistů, kteří sázejí na radikálnost namísto stability. Hlavní protivník „umírněnosti a středu“ však nyní stojí vpravo, nikoli vlevo: Proč se vlastně konzervativci vyčerpávají v kulturních bojích proti „woke“, „zeleným“ nebo „červeným“?
Umírnění konzervativci představují sílu, která může pravicovým autoritářům nejvíce uškodit. Ale také sílu, která se jimi nechá nejlépe svést. Vzhledem k celosvětovému nástupu reakcionářů Roger de Weck vyzývá k sebereflexi: Konzervativci mohou v dobách disruptivních změn ztělesňovat příslib stability a nezávislé Evropy – pokud se neochvějně drží pravého středu.
Průvodce demokratickou ofenzívou | Demokracie, odpor, naděje | Aktivista a autor bestsellerů časopisu SPIEGEL
Pryč s bezmocností a apokalyptickou náladou – je čas na demokratickou protiútok!
Mnohé z toho, co politický aktivista Arne Semsrott ve svém bestselleru „Machtübernahme“ (Převzetí moci) popsal jako ponurý scénář pravicově konzervativního obratu, je již hořkou realitou – a to i bez účasti AfD ve vládě. Pod vládou koalice CDU/SPD zažíváme tvrdý režim na hranicích, ponižování finančně znevýhodněných lidí, útoky na demokratickou občanskou společnost, konec ochrany klimatu a politiku strachu.
Zastavit autoritářský obrat
Co dělat? Arne Semsrott ve své nové knize na základě četných konkrétních příkladů ukazuje, jak se dostat z defenzivy do ofenzivy, mimo jiné prostřednictvím:
- strategických právních bojů,
- solidární pečovatelské práce,
- vlastních prostorů,
- odvážných stávek a budování kolektivní síly,
- krizové pomoci ze strany občanské společnosti,
- boje za spravedlivou správu namísto omezování byrokracie ve prospěch bohatých,
- lidových hlasování,
- nadšení a humoru.
Tato kniha dokazuje: Máme všechny nástroje k tomu, abychom otočili kormidlo. Musíme je jen využít.
„V těchto přetížených a otřásajících dobách ukazuje Arne Semsrott, jak zůstat schopný jednat a na čem opravdu záleží. Tento text je motivujícím a rozhodným probuzením!“ Alice Hasters
Kowalczuk, Ilko-Sascha | Faschismus ist keine Meinung – Stabil bleiben in autoritären Zeiten (kniha)
Jak si zachovat duševní rovnováhu v nové autoritářské době? Tím, že se nenecháme přesvědčit, že misantropie, rasismus a fašismus jsou jen odlišné názory? Ilko-Sascha Kowalczuk se v této knize zabývá vnitřními mechanismy posunu doprava. Ukazuje, jak a proč se bagatelizuje minulost NDR, jak „východoněmecká sentimentálnost“ podkopává demokracii a proč jsou nepřátelé svobody zpravidla Putinovými přáteli. Jeho poučení o populismu ukazují, jak se mu postavit a jak extremistům zkazit plány. Přátelé demokracie a svobody totiž stále tvoří většinu.
Německo je i přes všechny problémy stále jednou z politicky nejstabilnějších, sociálně nejbezpečnějších, ekonomicky nejsilnějších a společensky nejsvobodnějších zemí světa. Populisté však vykreslují zcela odlišný obraz, vyvolávají strach z úpadku a oslavují autoritářské systémy. Ilko-Sascha Kowalczuk se v této knize zabývá vývojem ve východním Německu a ukazuje, jak se jed nepřátel svobody vkrádá do společnosti: prostřednictvím hanobení současnosti a idealizace minulosti. Zejména historie NDR je bojištěm, na kterém se vede boj o přijetí autoritářských představ o státu. Kowalczukův text je výzvou k probuzení. Chce povzbudit čtenáře, aby se zapojili do řešení vlastních záležitostí. Chce inspirovat a motivovat. A chce poskytnout argumenty pro věčný boj za svobodu a demokracii.
Obrázek: StockCake.com
Informační technologie, Internet, Klimatická změna, Konspirační teorie, Lidská práva, Literatura, Média, Mediální výchova, Nová média, Německo, Psychologie, Přednášky, Sociální sítě, Soudnictví, Zahraniční média
AfD, autoritáři, Fašismus, fašizace, obrana demokracie, USA
Home →
Episodes →
Music Blog →
Info →
Contact →
Petr Skála
in reply to Pepik Hipik • • •To je limit tolerance.