Česká zemědělská univerzita postavila speciální dřevostavbu. Je to budova pro výuku studentů, originální učebnice nejnovějších dřevěných konstrukcí, a také je plná vědeckých měřicích čidel.
Až první člověk vystoupí na povrch Marsu a udělá si selfie, co má dělat dál? Odpověď na tuto zdánlivě žertovnou otázku teď nabízí rozsáhlá zpráva amerických Národních akademií věd, techniky a medicíny, na jejímž vedení se podílela i planetární vědkyně, která zároveň řídí miliardovou robotickou misi k asteroidu nabitému kovem.
Zprávu s názvem A Science Strategy for the Human Exploration of Mars zveřejnily Národní akademie věd, techniky a medicíny v prosinci 2025 na objednávku NASA a společně ji vedli planetární vědkyně Lindy Elkins-Tanton, ředitelka Laboratoře vesmírných věd Kalifornské univerzity v Berkeley, a Dava Newman z MIT. Podle popisu zprávy zveřejněného na stránkách NASA staví dokument hledání důkazů existující nebo dávné mimozemské formy života na Marsu na první místo mezi jedenácti hlavními vědeckými cíli, vedle nich se ale mají astronauti věnovat i měření radiace v místech přistání, sledování prašných bouří a zkoumání koloběhu vody a oxidu uhličitého na planetě.
Zpráva nav
... Show more...
Zprávu s názvem A Science Strategy for the Human Exploration of Mars zveřejnily Národní akademie věd, techniky a medicíny v prosinci 2025 na objednávku NASA a společně ji vedli planetární vědkyně Lindy Elkins-Tanton, ředitelka Laboratoře vesmírných věd Kalifornské univerzity v Berkeley, a Dava Newman z MIT. Podle popisu zprávy zveřejněného na stránkách NASA staví dokument hledání důkazů existující nebo dávné mimozemské formy života na Marsu na první místo mezi jedenácti hlavními vědeckými cíli, vedle nich se ale mají astronauti věnovat i měření radiace v místech přistání, sledování prašných bouří a zkoumání koloběhu vody a oxidu uhličitého na planetě.
Zpráva navíc nabízí čtyři různé scénáře, jak by mohla první výprava vypadat. Podle stejného zdroje nejvýše hodnocený scénář počítá s třicetidenním přistáním, následným zásobovacím letem a pak misí trvající tři sta marťanských dnů na jednom místě, což by podle autorů umožnilo splnit všech jedenáct vědeckých cílů najednou. V rozhovoru pro rozhlasový pořad Science Friday Elkins-Tanton tento rozdíl vysvětlila jednoduše: podle vzájemné polohy Země a Marsu v době startu si posádka buď odbude krátký pobyt kolem třiceti až devadesáti marťanských dnů, nebo naopak dlouhý pobyt v rozmezí tří set až pěti set dnů, než se oběžné dráhy obou planet znovu srovnají pro cestu zpět.
Na otázku, jestli hledání života na Marsu vůbec vyžaduje fyzickou přítomnost lidí, když existují i mise, které by vzorky přivezly zpět automaticky, Elkins-Tanton odpověděla, že lidé a roboti, které zpráva označuje souhrnně jako takzvané agenty, musí pracovat společně. Zdůraznila, že lidský zrak funguje v terénu prokazatelně lépe než obraz přenášený přes robota, a že člověk dokáže mnohem rychleji měnit rozhodnutí a reagovat na nečekané události, což je přesně to, co bude na cizí planetě potřeba nejvíc.
Elkins-Tanton přitom sama v současnosti vede i konkrétní robotickou misi, konkrétně projekt Psyche zaměřený na stejnojmenný asteroid, o kterém věří, že jde o obnažené kovové jádro rané planety, která se nikdy nedostavěla a rozpadla se v pásu asteroidů. Podle serveru SpaceNews sonda odstartovala 12. října 2023 na raketě Falcon Heavy poté, co původní start plánovaný na srpen 2022 zhatilo pozdní dodání softwaru pro navigaci a řízení letu, přičemž zdržení zvýšilo celkové náklady mise z necelé miliardy na 1,2 miliardy dolarů a posunulo příletu k asteroidu z roku 2026 na rok 2029.
Právě zpoždění startu Elkins-Tanton v rozhovoru označila za jednu z nejtěžších profesních zkušeností svého života, a zároveň za poučný příklad toho, jak snadno se ve velkém týmu ztratí důležitá informace. Podle jejího líčení tým odpovědný za navigační software problémy avizoval dlouho dopředu, jenže zpráva se cestou přes jednotlivé úrovně vedení postupně změkčovala, až nahoře zněla jako mírné zpoždění, ne jako zásadní riziko. Elkins-Tanton to shrnula heslem, které si na misi Psyche dodnes opakují, totiž že nejlepší zpráva je špatná zpráva přinesená dost brzy na to, aby se dala ještě opravit.
Na otázku, jestli by se sama na Mars vydala, Elkins-Tanton odpověděla, že po osobní stránce by neváhala, protože miluje extrémní a nevyzkoušené zážitky, kvůli rodině a přátelům na Zemi by ale nakonec zůstala doma. Dodala, že Země podle ní zůstává tím nejpříjemnějším místem k životu, jaké lidé znají.
Rozhovor Elkins-Tanton uzavřela úvahou o smyslu vědy jako takové. Podle ní věda není o hledání absolutních a neměnných pravd, ale o kladení stále nových otázek a postupném přibližování se ke skutečnosti, přičemž téměř každý dnešní vědecký poznatek bude časem doplněn, upraven, nebo i úplně vyvrácen novými zjištěními. Právě to podle ní dělá vědu užitečnou, ne to, že by dávala konečné odpovědi.
Zpráva Národních akademií teď čeká na to, jak s jejími doporučeními naloží samotná NASA při plánování konkrétních misí. Jasné už ale je, že až první člověk skutečně vystoupí na marťanský povrch, nebude to náhodná procházka, ale krok naplánovaný roky dopředu týmem, který se poučil i z vlastních chyb při stavbě mnohem menší, ale neméně náročné robotické sondy.
Vědci využili geneticky modifikovaného bource morušového jako biologickou „továrnu“ na pavoučí hedvábí. Do genomu bource vložili gen pavouka, který obsahuje návod pro tvorbu spidroinu – bílkoviny, která je důležitou součástí pavoučího hedvábí.
An appealing #PhD position available at C E I T E C: Novel transcriptional regulators of transformation and aggressiveness in indolent B-cell malignancies: therapeutic implications
Doctoral study program: Life Sciences Supervisor: Prof. Marek Mraz, MSc., M.D., Ph.D. Consultant: RNDr. Josef Vecera, Ph.D. Topic title: Novel transcriptional regulators of transformation and aggre…
Evropská jižní observatoř (ESO) pravidelně organizuje veřejné prohlídky svých observatoří (Paranal, La Silla). Nově zavádí rezervační formulář, vždy na jedno čtvrtletí (momentálně je otevřeno období říjen-prosinec). U některých prohlídek je organizována přeprava z Antofagasty či Taltalu.
Evropská jižní observatoř provozuje v Chile několik dalekohledů, mezi nimi vyniká VLT (Very Large Telescope) a je evropskou součástí radiointerferometru ALMA (Atacama Large Millimeter Array). Staví budoucí největší dalekohled na světě, ELT (Extremely Large Telescope). Na observatoři La Silla stojí dva dalekohledy s velkou českou účastí, D154 a E152.
Petra Johana Poncarová se v rámci svého ERC Starting grantu zaměří na fenomén autorů, kteří se na přelomu 19. a 20. století rozhodli naučit jeden z keltských jazyků a pak ho použít pro svou vlastní tvorbu. Badatelka z Filozofické fakulty UK se roky věnuje gaelské literatuře a v gaelštině dokonce píše vlastní oceňovanou poezii. Keltskou mystiku od ní ale nečekejte.
Jak byste představila váš projekt NUDGERS: New Users of Minoritised Languages as Writers and Cultural Agents?
Projekt se zaměřuje na fenomén lidí, kteří se v 19. nebo na začátku 20. století rozhodli naučit jeden z keltských jazyků a pak ho použít pro svou tvorbu. A to v širším slova smyslu – pro své vlastní psaní, překlady, editorskou práci nebo třeba i sbírání lidové slovesnosti. Těchto lidí je poměrně hodně, ale ve většině případů o nich vzniklo jen málo výzkumných prací jednotlivě, natož aby se někdo pokusil zkoumat je jako fenomén a komparativně.
Jeden z nich je Ruaraidh Erskine (1869–1960), jímž jsem se zabývala během svého pobytu na University of Glasgow v rámci stipendia Marie Curie Postdoctoral Fellowship. Erski
... Show more...
Jak byste představila váš projekt NUDGERS: New Users of Minoritised Languages as Writers and Cultural Agents?
Projekt se zaměřuje na fenomén lidí, kteří se v 19. nebo na začátku 20. století rozhodli naučit jeden z keltských jazyků a pak ho použít pro svou tvorbu. A to v širším slova smyslu – pro své vlastní psaní, překlady, editorskou práci nebo třeba i sbírání lidové slovesnosti. Těchto lidí je poměrně hodně, ale ve většině případů o nich vzniklo jen málo výzkumných prací jednotlivě, natož aby se někdo pokusil zkoumat je jako fenomén a komparativně.
Jeden z nich je Ruaraidh Erskine (1869–1960), jímž jsem se zabývala během svého pobytu na University of Glasgow v rámci stipendia Marie Curie Postdoctoral Fellowship. Erskine se gaelsky naučil až v dospělosti, na základě svého vlastního rozhodnutí, a pak se velmi dobře uplatnil coby spisovatel, překladatel, a hlavně jako organizátor a editor. Erskine založil několik periodik, aby poskytl dalším gaelským spisovatelům novou platformu, kde by mohli vydávat svoje články, básně, překlady a divadelní hry. A v této souvislosti jsem začala narážet na další lidi podobného ražení a začala si uvědomovat, že je to trend, nikoliv ojedinělé případy.
Když jsem přemýšlela, co budu dělat ve chvíli, kdy můj postdoc v Glasgow skončí, začala jsem uvažovat o ERC. Původně jsem žádost začala psát na úplně jiné téma, jenže jsem se s tím několik měsíců trápila a odložila jsem podání o rok. A v ten samý den, kdy jsem se rozhodla pro odklad, se mi najednou rozsvítilo a řekla jsem si, že noví uživatelé v tomto raném období by mohli být ideální téma. Něco, co bych si velmi přála zkoumat a co by se zároveň dalo vhodně prezentovat vzhledem k prioritám ERC.
Jak probíhalo samotné podání žádosti do koloběhu ERC grantu?
S podáním projektu mi hodně pomohlo projektové oddělení na Filozofické fakultě, především Štěpánka Gray Marková, která je velmi zkušená a vlídná, ke každému žadateli navíc přistupuje individuálně. Na kontě má už řadu dalších úspěšných žádostí o ERC. Je obrovský rozdíl, když se jako vědec můžete věnovat především odborné stránce žádosti a máte k dispozici někoho, kdo rozumí problematice ERC. Bez Štěpánčiny pomoci a zpětné vazby mnoha kolegů a kolegyň z oboru bych projekt napoprvé nezískala.
Samotný výzkum povedete sama, nebo to bude v nějaké spolupráci?
Výzkum povedu já, protože ERC Starting grant je silně zaměřený na osobu hlavního řešitele. Nicméně si mohu najmout malý tým. Mám už rozjednánu spolupráci s třemi zahraničními kolegyněmi, které se věnují kornštině, bretonštině a manštině, což jsou jazyky, které já sama neovládám. Na spolupráci s nimi se moc těším. Zapojí se také kolegové z Kabinetu irských studií na FF UK. Zároveň bych chtěla spolupracovat s vybranými univerzitami ve všech keltských zemích, nicméně hlavní příjemce grantu po celých pět let je Univerzita Karlova.
Gaelštině se věnujete už řadu let, dokonce v tomto jazyce píšete vlastní poezii. Proč nevolíte raději češtinu? Už víc přemýšlíte v gaelštině?
O poezii asi ano. Už jsem toho z gaelštiny hodně přeložila, o gaelské literatuře píšu, takže jsem v ní hodně ponořená. Mám pocit, že když přicházejí nápady na básně, je to právě gaelsky. Česky mi to zatím nejde. Mám pocit, že kdybych psala něco původního česky, tak si musím namluvit, že překládám dílo někoho jiného.
Probírala jsem toto téma s kolegou, který je naopak rodilý mluvčí gaelštiny, ale rozhodl se psát anglicky, a ten mi říkal, že mu to vyhovuje, protože má větší odstup. Pro mě je zajímavé to, že je gaelština slovně bohatá, ale zároveň se nepoužívá tak hojně jako angličtina, kde je každé nové literární dílo jak kapka v moři. V gaelštině máte možnost o nějakých tématech psát úplně poprvé. Pro mě je to možnost, jak se kreativně vyžít a zároveň se trochu schovat, protože okruh možného čtenářstva pro poezii v gaelštině není velký.
A jak vás vnímají ve Skotsku? Autorka z cizí země, která si dovolí básnit v jejich jazyce?
Já jsem nejprve cítila velký ostych, jak to místní budou brát, ale reakce jsou zatím velmi pozitivní. Navíc nejsem jediná. Za posledních padesát let v gaelštině výrazně narostl počet autorů, kteří se gaelsky naučili dobrovolně a v dospělosti, a jsou to jak Skoti, kteří s gaelštinou ale nevyrůstali, nebo lidé odjinud. Mám třeba kolegu z Německa, který v gaelštině vydal román, povídky i básně. V posledních desetiletích je to velmi rozšířený jev. A většinou i místní mají radost z toho, že jejich jazyk někoho zaujal natolik, aby si dal tu práci a naučil se ho, protože není jednoduchý, a dokonce v něm něco nového napsal.
Vy už jste byla letos dokonce zařazena i do průvodce skotskými básníky.
Ano. Může za to můj kamarád, básník a překladatel Taylor Strickland, který mě nominoval. Když jsem pak byla do průvodce skutečně zařazena, byla to pro mě velká pocta. Už předtím jsem se přihlásila do stipendijního programu New Writers Awards, který každý rok vypisují skotské literární organizace Scottish Book Trust a Gaelic Book Council. Každý rok nabízejí stipendia začínajícím spisovatelům, kterým už něco vyšlo časopisecky, ale zatím nevydali celou sbírku nebo román. Je to možnost na rok získat finanční podporu a různé podněty, jak svoje psaní zdokonalovat. Absolvovali jsme několik workshopů a rezidenční pobyt, každý z nás dostal zkušenějšího mentora, se kterým může svoji tvorbu probírat. Pro mě to bylo potvrzení, že někomu moje literární pokusy připadají dostatečně slibné, aby je takto podpořil.
O čem ve svých básních píšete?
Básně často používám jako možnost zamyslet se nad svou vlastní situací a nad fungováním v různých jazycích. Co to znamená se gaelsky naučit, pracovat v tom jazyce, udržovat v něm mezilidské vztahy. Mám několik blízkých přátel, se kterými jsem angličtinu nikdy nepoužívala. Těší mě, že jsem se dostala tak daleko, ale zároveň mám pocit, že jsem v něčem pořád trochu v nevýhodě, protože tam nebydlím a většinu času píšu nebo překládám, spíš než abych mluvila s živými lidmi. Čas od času na mě dopadne pocit, že gaelsky neumím dost dobře, že se málo snažím.
Baví mě hledat spojitosti mezi českým prostředím a gaelským Skotskem, tam, kde je nikdo nečeká. Pocházím ze severních Čech a v gaelštině jsem napsala třeba báseň o zámku Jezeří, zbořeném starém Mostu a vesnicích, které zanikly kvůli těžbě uhlí. V gaelštině jsem mohla využít narážky na místní literaturu, která reaguje na nucené vysidlovaní na skotské Vysočině a Západních ostrovech. Dělo se to v jiném období a z jiných příčin, ale dopady na lidi a krajinu jsou v mnohem podobné. Je to taková moje severočeská „Pustina“, akorát v gaelštině. Další báseň inspirovaly obrazy Beneše Knüpfera, což je můj oblíbený malíř. Navzdory tomu, že vyrůstal v Praze, se zaměřoval na mořské náměty a usadil se v Itálii. A gaelština disponuje ohromujícím bohatstvím slovní zásoby týkající se moře a všeho, co s tím souvisí, a poskytla mi úplně jiné možnosti, jak o jeho obrazech psát.
Jak je to vůbec s gaelštinou? Je to skomírající jazyk, nebo naopak zájem o něj roste?
V něčem roste a v něčem skomírá. Ten vývoj je rozporuplný, protože gaelština se teď těší mnohem větší oficiální podpoře než kdykoliv v historii, co se týče investic, veřejných prostředků, mediální podpory, vzdělávání… Pořád je co vylepšovat, ale podpora je bezprecedentní. Ovšem zároveň dekádu co dekádu ubývají počty rodilých mluvčích v oblastech, kde se gaelsky mluvilo po staletí.
Skotsko je populární turistická destinace a třeba na Hebridách, kde je nádherná příroda, děsivě stouply ceny pozemků a nemovitostí, protože se domy používají na krátkodobé pronájmy nebo si je lidé vydržují jako prázdninové chalupy. Což je v pořádku, jenže zároveň to vede k dalšímu rozpadu tamních komunit, protože místní, kteří by v těchto oblastech chtěli zůstat, narážejí na to, že už si tam skoro nic nemohou dovolit. A tak se stěhují jinam, čímž se gaelština dále oslabuje.
Na druhou stranu přibývají počty gaelsky mluvících lidí ve velkých městech a také neustále roste počet lidí, kteří k tomu jazyku přišli zvenčí a naučili se ho, protože je zaujal. Je to zvláštní kontrast. Ideální by bylo mít obojí – tradiční komunity na Hebridách a na Vysočině a k tomu zdroj nové energie v podobě nových uživatelů. Jak ten úpadek zvrátit, to nikdo neví, protože angličtina je všudypřítomná a malé jazyky snadno převálcuje.
V českém prostředí se keltské jazyky často spojují spíš s dávnou minulostí, s něčím mystickým.
Myslím, že je důležité u těchto jazyků zdůrazňovat, že mají dlouhou v historii, i psanou, nejen orální, že je to stará intelektuální tradice. V gaelštině se dá psát úplně o všem, můžete v ní napsat učebnici biologie nebo pojednání o astronomii. Já v gaelštině po Whatsappu s kamarády rozebírám třeba počítačové programy nebo to, na čem jsem zrovna byla v kině. Když se pořád zdůrazňuje mystický aspekt zahalený v mlhách, tak to ty jazyky podle mého názoru spíš hendikepuje.
Sklouzává to pak k něčemu archaickému.
Ano. Řada spisovatelů, o které se já zajímám a kterým se věnuji ve výzkumu, se rozhodně neobraceli k lidové slovesnosti zády, nicméně důležité pro ně bylo dokázat, že je to jazyk starodávný, ale zároveň moderní. Že v něm mohou vydávat noviny a psát o aktuálním dění nebo do něj překládat poezii z polštiny. Že má gaelština mnohem širší záběr.
I proto jste se věnovala Dericku Thomsonovi, který se zasloužil o rozvoj gaelštiny?
Byl to jeden z důvodů. Když mě gaelská literatura a kultura začala zajímat, tak mě hodně překvapilo, co všechno tam z hlediska výzkumu dosud chybí. Derick Thomson (1921–2012) se o gaelštinu významně zasloužil v nejrůznějších oblastech. I kdyby po sobě zanechal jenom básnické dílo, vzpomínalo by se na něj i za sto let, ale on k tomu ještě padesát let editoval nejvýznamnější gaelský literární časopis. Byl to vlivný akademik, který napsal knihy, bez kterých se v našem oboru dodnes nikdo neobejde.
A mě připadalo fascinující, že někdo tohle všechno zvládl, a ještě k tomu kvalitně. Zároveň mi bylo líto, že o něm nevyšla žádná odborná kniha, že nikdo nesebral jeho prózu. Tím jsem strávila asi prvních deset let kariéry i v rámci doktorátu (monografie Derick Thomson and the Gaelic Revival vyšla v roce 2024, výbor z Thomsonovy gaelské prózy v roce 2025, pozn. autora). Vzhledem k tomu, že Thomson vždy podporoval lidi, kteří ke gaelštině přišli zvenčí, jsem si říkala, že by třeba měl radost, kdyby věděl, že člověk, který o něm napsal první knihu a uspořádal jeho prózu, přišel z Prahy. Že by ho to možná i pobavilo.
A čím vás zaujal Ruaraidh Erskine?
Erskine je fascinující excentrická postava. Objevila jsem ho přes Dericka Thomsona. Procházela jsem časopis, který Thomson založil, a v jednom z prvních čísel jsem našla krátký článeček, kde byl na fotografii asi pětaosmdesátiletý gentleman v tvídovém obleku. A Thomson a jeho kolega Finlay J. Macdonald v článku píšou, že byli navštívit „starého hrdinu“, který je inspiroval k tomu, aby svůj časopis založili. V tu chvíli jsem zbystřila, protože to jméno pro mě bylo nové. A jelikož jsem zrovna byla ve Skotsku v knihovně na ostrově Skye, nebylo těžké najít si výtisky Erskinových časopisů ze začátku 20. století.
Erskine usiloval i o skotskou nezávislost a snažil se dokázat, že gaelština by se mohla stát oficiálním jazykem nezávislého Skotska. V tomto ohledu se poohlížel i po tom, co se dělo v rámci střední a východní Evropy, takže například napsal, v gaelštině, rozsáhlý článek o českém národním obrození a o českých dějinách, kde zmiňuje Jana Husa, Bílou horu i Marii Terezii. Jeden z jeho přispěvatelů byl dokonce český politik a diplomat František Lützow, kterého si pozval, aby Skotům vyložil, jak si Češi při obrození poradili a jak to dobře vymysleli.
Vy ovšem překládáte i britské autory, například antologii duchařských povídek britských a amerických spisovatelek Královny hrůzy nebo Vrby Algernona Blackwooda.
Duchařské povídky jsou moje velká záliba, čtenářská i překladatelská. Na tohle téma jsem na Filozofické fakultě učila i seminář, teď ho v zimním semestru otvíráme znova. Je to specifický britský žánr, který se dá vysledovat až ke slavnému Walteru Scottovi. Do této tradice přispěla i řada dalších Skotů, třeba moji oblíbenci Robert Louis Stevenson, Margaret Oliphant a John Buchan.
V Čechách stejně silnou tradici duchařských povídek nemáme, ačkoliv s podobnými žánry experimentovali třeba Jakub Arbes nebo Julius Zeyer. V anglofonním prostředí má ale žánr velkou tradici. Pro nakladatelství Medusa nyní překládám dalšího Blackwooda, slavnou novelu z kanadské divočiny Wendigo.
Jednu knihu jste ale přeložila i z gaelštiny.
Usmyslela jsem si, že přeložím do češtiny dosud nejlepší gaelský román, Deireadh an Fhoghair z roku 1979, jehož autor, Tormod Caimbeul, mě ve Skotsku nějakou dobu učil. Překlad v roce 2018 vyšel v nakladatelství Argo s názvem Konec podzimu a já mám dodnes velkou radost z toho, že tento vrchol gaelské prózy je nyní dostupný ve dvou jazycích: v originále a v češtině. Anglický překlad neexistuje.
Působíte také v literární agentuře. Co je vaší náplní nebo úkolem?
Pro mě je to hlavně radost a inspirativní protiváha vědecké a administrativní práce. Agenturu si založil můj dobrý kamarád a kolega anglista Jan Zikmund a já mu trochu pomáhám s komunikací, výběrem textů a překlady. Prezentaci české literatury v zahraničí se do určité míry věnují jednotlivá nakladatelství a několik málo agentů a agentek, nicméně řada autorů a autorek, kteří by v zahraničí mohli zaujmout, zastoupení nemá. A já se k tomu dostala přes Jana a také skrze básníka Petra Hrušku, jehož jsme dvakrát hostili ve Skotsku. Došlo tam k báječnému propojení české a skotské básnické scény. Petr Hruška se skamarádil se skotskými básníky, kteří si ho hned oblíbili, jeho si zase podmanilo Glasgow, protože mu připomíná Ostravu. Uvědomila jsem si, jak moc mě baví obě země dál propojovat. Díky agentuře jsme nyní domluvili, že Petrova oceňovaná sbírka Spatřil jsem svou tvář vyjde ve Skotsku i v gaelštině, a půjde vůbec o první překlad z češtiny do gaelštiny. Už jsem na něm začala pracovat a moc se těším, až kniha vyjde a budeme ji moci ve Skotsku představit.
Vím, že už jste o tom mluvila mockrát, ale čím vás Skotsko prvotně zaujalo?
Na střední škole jsem měla velký sen dostat se na anglistiku na FF UK. Významně mě v tom ovlivnil profesor Martin Hilský, protože jsem milovala jeho překlady a přednášky. Takže jsem se na přijímačky učila dva roky dopředu. V rámci toho jsem si začínala více uvědomovat, že se Británie skládá z různých zemí a regionů, které mají své vlastní jazyky a tradice, že to není jenom Anglie. U Skotska mě primárně zaujali jednotliví autoři jako Stevenson, který psal hlavně anglicky a trochu ve skotštině, což je druhý skotský minoritní jazyk, blízce příbuzný angličtině, ale se svou vlastní literární tradicí.
Já sama jsem se napřed chtěla učit skotštinu, ale v roce 2008 jsem v Praze nesehnala učebnici a nenašla jsem žádné online kurzy. Takže jsem seznala, že se skotštinou asi neuspěju, ale napadlo mě, že ve Skotsku existuje ještě druhý jazyk – gaelština. A na své první cestě do Skotska koupila učebnici Teach Yourself Gaelic. Ze začátku to byl spíš neobvyklý koníček. Za obrat k vážnému zájmu může profesor Martin Procházka, se kterým jsem spolupracovala na různých projektech už jako studentka a který mi později vedl diplomovou i dizertační práci. Ten mi jednoho dne přinesl antologii moderní gaelské poezie Nua-bhàrdachd Ghàidhlig. A takhle kniha stojí na počátku celé mojí kariéry.
Takhle jsem se seznámila s Derickem Thomsonem a dalšími spisovateli. Bylo to něco, co mě opravdu velmi zaujalo. Zároveň mi to přišlo jako perspektivní téma v tom, že se gaelštinou nikdo nezabýval: na katedře, na fakultě, na univerzitě, ani nikde jinde v republice. Pro někoho s mojí povahou to bylo atraktivnější než možnost zapojit se do nějakého velkého a už hodně rozvinutého a probádaného oboru. Ty nechci nijak zpochybňovat, ale mě samotnou vždycky bavily nové možnosti a představa, že můžu dělat něco, co bude nové a zajímavé i pro lidi v té dané zemi, nejen pro nás v Čechách. A tím to celé začalo.
Za ty roky jste byla ve Skotsku mnohokrát a jezdíte tam pravidelně. Kde je takové místo „vašeho srdce“?
Raasay, ostrov, který je součástí souostroví Vnitřní Hebridy a není tak turisticky exponovaný. Je to ostrůvek vražený mezi Skye a skotskou pevninu a jsou z něj nádherné výhledy. Z Raasay pocházel nejvýznamnější moderní gaelský básník Sorley MacLean a já se tam prvně jela podívat především kvůli němu. A pak mě ten ostrov zaujal sám o sobě, protože je tam všechno. Jsou to takové Hebridy v miniatuře. Máte tam pevnost z doby bronzové, piktský kámen, středověký hrad, přílivový ostrov... A pak taky místa, která jsou zajímavá z tragických důvodů – vysídlené vesnice, ze kterých byli obyvatelé vyhnáni v 19. století. Právě o nich Sorley MacLean píše ve svých nejslavnějších básních, které bych časem také ráda přeložila do češtiny. Tam mě to pořád táhne zpátky.
Petra Johana Poncarová | Anglistka, překladatelka a badatelka. Působí na Filozofické fakultě UK a spolupracuje se skotskou University of Glasgow, kde v letech 2023–2025 realizovala prestižní výzkumné stipendium Marie Curie zaměřené na časopisy, které založil skotský nacionalista a spisovatel Ruaraidh Erskine. Zaměřuje se na gaelskou literaturu 20. století, gaelské obrození a skotskou kulturu. Překládá ze skotské gaelštiny a angličtiny do češtiny, je autorkou monografie Derick Thomson and the Gaelic Revival. Aktivně popularizuje skotskou kulturu a píše vlastní gaelskou poezii.
Fête de la Science 2026 je celofrancouzský festival popularizace vědy pro veřejnost, školy i rodiny. Letošní ročník propojuje vědu s jídlem, chutí a gastronomií.
V sobotu 3. a v neděli 4. října 2026 se do školy Chimie ParisTech opět vrací Festival vědy. Víkend plný zábavných akcí, během kterého můžete s rodinou nebo přáteli poznat tuto pařížskou inženýrskou školu.
Le samedi 3 et dimanche 4 octobre 2026, la Fête de la Science est de retour à l'école Chimie ParisTech. Un week-end d'animations pour découvrir cette école d'ingénieurs parisienne, en famille ou entre amis.
Český svaz ochránců přírody upozorňuje na zásadní rozpor ve vládním návrhu státního rozpočtu na rok 2027, který představilo Ministerstvo financí ČR. Navzdory deklarované vládní podpoře ochrany přírody a péče o životní prostředí reálné financování kapitoly Ministerstva životního prostředí neustále klesá. Návrh rozpočtu dlouhodobé apely ochránců přírody nereflektuje a odsouvá praktickou péči o přírodu a krajinu na vedlejší kolej.
„Sledujeme dlouhodobý nesoulad mezi politickými proklamacemi o nutnosti ochrany naší přírody a skutečnými činy,“ uvádí Libor Ambrozek, předseda ČSOP, a dodává: „Zatímco vláda veřejně deklaruje nutnost adaptace krajiny na dopady klimatické změny a uznává neuspokojivý stav životního prostředí v naší zemi, předložený návrh rozpočtu reálné potřeby krajiny nezohledňuje. Výdaje na péči o zdravé ekosystémy přitom nelze vnímat jako zbytné náklady, ale jako klíčovou investici do zachování kvality našeho života.“
Kritický výpadek krajinotvorných programů a nula pro zemědělce a lesníky
Nejzávažnějším problémem vládního
... Show more...
„Sledujeme dlouhodobý nesoulad mezi politickými proklamacemi o nutnosti ochrany naší přírody a skutečnými činy,“ uvádí Libor Ambrozek, předseda ČSOP, a dodává: „Zatímco vláda veřejně deklaruje nutnost adaptace krajiny na dopady klimatické změny a uznává neuspokojivý stav životního prostředí v naší zemi, předložený návrh rozpočtu reálné potřeby krajiny nezohledňuje. Výdaje na péči o zdravé ekosystémy přitom nelze vnímat jako zbytné náklady, ale jako klíčovou investici do zachování kvality našeho života.“
Kritický výpadek krajinotvorných programů a nula pro zemědělce a lesníky
Nejzávažnějším problémem vládního návrhu je absence prostředků pro národní krajinotvorné dotační programy Ministerstva životního prostředí (Podpora obnovy přírody a Program péče o krajinu), v rozpočtu dokonce chybí i finance pro zemědělce a lesníky zajišťující péči o chráněná území. Tyto prostředky jsou přitom nezbytné pro udržení krajiny mozaikou cenné přírody jak ve zvláště chráněných územích, tak i mimo ně. Zdravé ekosystémy a odolná krajina jsou nezbytné pro uchování kvality života všech obyvatel.
Omezení nebo úplné zastavení těchto zdrojů ze státního rozpočtu ohrožuje kontinuitu péče, kterou v krajině každodenně vykonávají stovky spolků, obcí i soukromých vlastníků pozemků. U řady lokalit přitom přerušení pravidelného managementu vede k nevratné degradaci přírodních hodnot a znehodnocení dříve investovaných prostředků.
„Velmi problematickým se ukázal již letošní způsob financování těchto programů mimo státní rozpočet, kdy byly prostředky nouzově čerpány ze Státního fondu životního prostředí. Tato změna přinesla do terénu obrovskou nejistotu a zásadní zpoždění termínů,“ vysvětluje Karel Kříž, místopředseda ČSOP.
Ministerstvo financí ignorovalo konkrétní návrhy, rozhodnout musí poslanci
Český svaz ochránců přírody na rizika spojená s podfinancováním resortu upozorňuje systematicky. V souvislosti s aktuálním projednáváním vládního návrhu rozpočtu na příští rok zaslal dopisy jak ministru životního prostředí Igorovi Červenému, tak ministryni financí Aleně Schillerové. V nich usiluje o pokračování financování krajinotvorných dotačních programů Ministerstva životního prostředí ze státního rozpočtu, kde úspěšně fungovaly přes třicet let.
Zatímco resort životního prostředí v červnu ústy vrchního ředitele sekce ochrany přírody potvrdil opodstatněnost těchto požadavků a přislíbil snahu o jejich prosazení, Ministerstvo financí na dopis nereagovalo a v aktuálním vládním návrhu rozpočtu tyto klíčové potřeby zcela pominulo.
Jelikož bude návrh zákona o státním rozpočtu brzy postoupen do legislativního procesu v Poslanecké sněmovně, obrací se ČSOP na zákonodárce. „Věříme, že poslanci při projednávání rozpočtu zohlední odborná fakta a dopady, které by aktuální návrh kapitoly Ministerstva životního prostředí na českou přírodu měl. V Poslanecké sněmovně je nyní prostor pro podání pozměňovacích návrhů, které mohou chybějící alokaci v rozpočtu zajistit a fakticky tak zachránit systematickou péči o přírodu a krajinu v České republice,“ uzavírá Libor Ambrozek.
Autoritářství jednadvacátého století nemusí pochodovat ulicemi v uniformách. Může přijít prostřednictvím voleb, sociálních sítí, politického marketingu a postupného zvykání si na to, co bylo ještě včera nepřijatelné. Jak rozpoznat společnost, která se začíná vzdalovat demokracii, a co s tím může dělat občanská společnost?
The media in this post is not displayed to visitors. To view it, please log in.
Při slově fašismus si většina lidí vybaví minulost. Pochodující jednotky, diktátora na tribuně, státní propagandu, likvidaci opozice, koncentrační tábory a světovou válku. Taková historická představivost je pochopitelná, současně však může být nebezpečně uklidňující. Vede totiž k přesvědčení, že dokud nevidíme stejné uniformy, symboly a organizace, nemůže se kolem nás odehrávat nic podobně závažného.
Jenže dějiny se neopakují jako divadelní představení se stejnými kostýmy. Politické ideologie se přizpůsobují době, technologickému prostředí i náladám společnosti. Autoritářská hnutí se učí používat jazyk demokracie,
... Show more...
Při slově fašismus si většina lidí vybaví minulost. Pochodující jednotky, diktátora na tribuně, státní propagandu, likvidaci opozice, koncentrační tábory a světovou válku. Taková historická představivost je pochopitelná, současně však může být nebezpečně uklidňující. Vede totiž k přesvědčení, že dokud nevidíme stejné uniformy, symboly a organizace, nemůže se kolem nás odehrávat nic podobně závažného.
Jenže dějiny se neopakují jako divadelní představení se stejnými kostýmy. Politické ideologie se přizpůsobují době, technologickému prostředí i náladám společnosti. Autoritářská hnutí se učí používat jazyk demokracie, účastnit se voleb, budovat profesionální mediální značky a prezentovat se jako ochránci svobody. Neříkají nutně, že chtějí demokracii zrušit. Často tvrdí, že ji chtějí zachránit před údajnými nepřáteli.
Právě proto se do veřejné debaty vracejí pojmy fašismus, nový fašismus a fašizace. Nejde pouze o terminologický spor akademiků. Ve skutečnosti jde o otázku, zda máme dostatečně přesný jazyk pro rozpoznání nebezpečí dříve, než se z otevřené politické soutěže stane pouhá fasáda.
Demokracie neumírá vždy jen při převratu. Někdy odchází po malých krůčcích bez většího zájmu společnosti, médií i politiků
Autoritářství jednadvacátého století nemusí pochodovat ulicemi v uniformách. Může přijít prostřednictvím voleb, sociálních sítí, politického marketingu a postupného zvykání si na to, co bylo ještě včera nepřijatelné. Jak rozpoznat společnost, která se začíná vzdalovat demokracii, a co s tím může dělat občanská společnost?
Při slově fašismus si většina lidí vybaví minulost. Pochodující jednotky, diktátora na tribuně, státní propagandu, likvidaci opozice, koncentrační tábory a světovou válku. Taková historická představivost je pochopitelná, současně však může být nebezpečně uklidňující. Vede totiž k přesvědčení, že dokud nevidíme stejné uniformy, symboly a organizace, nemůže se kolem nás odehrávat nic podobně závažného.
Jenže dějiny se neopakují jako divadelní představení se stejnými kostýmy. Politické ideologie se přizpůsobují době, technologickému prostředí i náladám společnosti. Autoritářská hnutí se učí používat jazyk demokracie, účastnit se voleb, budovat profesionální mediální značky a prezentovat se jako ochránci svobody. Neříkají nutně, že chtějí demokracii zrušit. Často tvrdí, že ji chtějí zachránit před údajnými nepřáteli.
Právě proto se do veřejné debaty vracejí pojmy fašismus, nový fašismus a fašizace. Nejde pouze o terminologický spor akademiků. Ve skutečnosti jde o otázku, zda máme dostatečně přesný jazyk pro rozpoznání nebezpečí dříve, než se z otevřené politické soutěže stane pouhá fasáda.
Problém s jedním silným slovem
Definovat fašismus není snadné. Historik Ian Kershaw tuto obtíž přirovnal k pokusu přibít pudink na zeď. Jakmile se snažíme pojem pevně vymezit, některé jeho části nám unikají. Italský fašismus nebyl totožný s německým národním socialismem. A současná autoritářská hnutí nejsou přesnou kopií ani jednoho z nich.
Německý národní socialismus byl masovým hnutím s biologickou rasovou ideologií, agresivním antisemitismem a organizovaným násilím, které vyústilo v holokaust. Ztotožnit s ním automaticky každou dnešní radikálně pravicovou stranu by znamenalo ztratit historickou přesnost a zlehčit jedinečnost nacistických zločinů. Stejně chybné by však bylo předpokládat, že žádné současné hnutí nelze označit za fašistické, pokud nesplňuje úplný seznam znaků Německa roku 1933.
Smysluplné porovnávání minulosti a současnosti proto musí pracovat současně s podobnostmi i rozdíly. Otázka nemá znít: „Je dnešní situace přesně stejná jako tehdy?“ Užitečnější je ptát se: „Které politické a společenské mechanismy se vracejí, v jaké podobě a s jakými možnými důsledky?“
Pojem fašismus se stává nebezpečným, když funguje pouze jako nadávka pro cokoli, co se nám politicky nelíbí. Stejně nebezpečné ale může být odmítání tohoto pojmu za všech okolností. Přehnaná terminologická opatrnost totiž může vést k tomu, že zjevné projevy autoritářství, nenávisti a násilí zůstanou nepojmenované.
Politický diskurz není vědomostní soutěž, v níž vítězí ten, kdo jako první vysloví správný termín. Důležitější než samotná nálepka je přesný popis toho, co se ve společnosti skutečně odehrává.
Navzdory historickým rozdílům lze identifikovat několik opakujících se znaků. Patří mezi ně kult silného vůdce, radikální nacionalismus, mytizace národa, rozdělování společnosti na „pravý lid“ a jeho nepřátele, odmítání univerzální lidské rovnosti, oslava síly, propagandistická manipulace a ochota používat násilí.
Zvlášť důležité je nepřátelské rozdělení světa. Fašistické myšlení nepovažuje politického oponenta pouze za člověka s jiným názorem. Vytváří z něj existenční hrozbu. Oponent se mění v nepřítele, zrádce, parazita, vetřelce nebo škůdce, kterého není třeba přesvědčit, ale odstranit.
Tento mechanismus dodává politice dramatickou naléhavost. Pokud je národ údajně na pokraji zničení, všechny prostředky mohou začít působit jako oprávněné. Porušování pravidel se pak nevydává za porušování pravidel, ale za nutnou obranu. Násilí se neprezentuje jako agrese, nýbrž jako odpověď na domnělý útok.
Filozofka Eva von Redecker tuto logiku popisuje jako obranu „přízračného vlastnictví“. Lidé získávají pocit, že jim někdo bere něco, co jim údajně přirozeně náleží: čistotu národa, tradiční rodinu, kulturní převahu, nezpochybnitelnost vlastního názoru nebo společenské zdroje. Ve skutečnosti však často nejde o konkrétní vlastnictví, nýbrž o imaginární nárok na výsadní postavení.
Jakmile je takový nárok představen jako ohrožený, vzniká obraz nepřítele, který nás údajně přišel připravit o domov, identitu, bezpečí nebo budoucnost. Z tohoto hlediska lze lépe pochopit účinnost konspiračních teorií o „velké výměně“ obyvatelstva nebo politické představy hromadných deportací skrývané za technicky znějícím slovem „remigrace“.
Autoritářství se může prohlašovat za demokracii
Jedním z největších omylů je představa, že nepřátelé demokracie musejí otevřeně odmítat volby. Současná autoritářská hnutí mohou naopak volby využívat jako cestu k moci a svou politiku popisovat jako obnovu skutečné vlády lidu.
Carolin Amlinger a Oliver Nachtwey pro tuto situaci používají pojem demokratický fašismus. Jde o zdánlivý protiklad. Historický fašismus přece demokracii otevřeně popíral. Nové autoritářské projekty však mohou tvrdit, že demokracii očišťují od elit, médií, soudů, menšin, expertů nebo „zrádců národa“. Ve skutečnosti postupně odstraňují instituce, které brání koncentraci moci.
Volby samy o sobě ještě nezaručují demokratické zřízení. Demokracie potřebuje také nezávislé soudy, svobodná média, ochranu menšin, dělbu moci, možnost vládu pokojně vystřídat a pravidla platná i pro vítěze voleb.
Pokud vítězná strana začne označovat všechny kontrolní instituce za překážky údajné vůle lidu, otevírá se prostor pro postupnou demontáž demokracie. Každý jednotlivý krok přitom může být veřejnosti předložen jako technická reforma, úsporné opatření, personální výměna nebo náprava údajné nespravedlnosti.
Demokracie tak nemusí skončit jedním dramatickým okamžikem. Může být vyprazdňována postupně, zatímco parlamenty dále zasedají, občané chodí do práce a volby se formálně konají.
Od hospodářského zoufalství ke strachu ze ztráty postavení
Současná situace se od třicátých let liší také společenskými podmínkami. Historický vzestup nacismu probíhal v prostředí masové nezaměstnanosti, chudoby a hlubokého rozvratu po hospodářské krizi roku 1929. Dnešní autoritářské nálady se podle Amlinger a Nachtweye často opírají spíše o obavy ze ztráty společenského postavení, pocit zablokované budoucnosti a přesvědčení, že společnost je hrou s nulovým součtem.
V takovém způsobu uvažování musí každé zlepšení života jedné skupiny znamenat zhoršení života jiné. Pomoc uprchlíkovi je pak prezentována jako ztráta domácího občana. Rovná práva menšiny jako omezení většiny. Ochrana slabších jako útok na schopné. Spolupráce jako kapitulace. Kompromis jako zrada.
Politika založená na tomto principu nepotřebuje nabízet všem lepší budoucnost. Stačí jí slíbit, že některé skupiny budou znovu postaveny nad jiné.
Právě zde se setkává strach se slibem výsad. Autoritářský projekt může svým podporovatelům nabízet nejen ochranu před údajnou hrozbou, ale také návrat pocitu nadřazenosti a kontroly. Demokratická rovnost je potom vykreslována jako nespravedlivé omezení těch, kteří se považují za přirozeně oprávněné rozhodovat.
Nové násilí nemusí mít staré uniformy
Před převzetím moci nacisty měla polovojenská organizace SA více než 400 000 členů. Současné krajně pravicové násilí zatím často nemá podobu jedné centrálně řízené masové organizace. Může se šířit prostřednictvím menších skupin, volně propojených sítí, internetových komunit a jednotlivců, kteří se navzájem povzbuzují.
To však neznamená, že je méně nebezpečné. Decentralizované násilí se obtížněji předvídá a jednotliví pachatelé se mohou radikalizovat bez formálního členství v organizaci. Propaganda jim poskytuje společný jazyk, společné nepřátele a pocit, že jednají jménem širšího hnutí.
Zásadní zlom může nastat ve chvíli, kdy se autoritářské síly dostanou k moci. To, co bylo předtím rétorickou agresí, provokací nebo fantazií o násilí, může získat oporu ve státních institucích. Hnutí, které ovládne policii, bezpečnostní složky, správní úřady nebo migrační aparát, již není odkázáno pouze na pouliční skupiny. Získává možnost používat státní moc selektivně proti lidem označeným za nepřátele.
Fašizace jako pomalý společenský proces
Pro pochopení dnešního nebezpečí může být výraz fašizace užitečnější než představa již hotového fašistického režimu. Fašizace označuje proces, při němž se autoritářské, nerovnostářské a dehumanizující prvky postupně stávají součástí běžné politiky a každodenního života.
Její největší síla spočívá v nenápadnosti. Některé části společnosti si stále uchovávají demokratickou podobu, zatímco jiné se již mění. Soudy mohou ještě fungovat, ale politici začínají systematicky zpochybňovat jejich legitimitu. Volby se konají, ale část médií přestává poskytovat spolehlivé informace. Zákony formálně platí pro všechny, ale některé skupiny jsou stále častěji označovány za méně hodnotné nebo méně oprávněné k ochraně.
Robin Celikates a Rahel Jaeggi popisují fašizaci jako vznik reality, která je v určitých ohledech již fašistická, zatímco v jiných stále zachovává zdání právního státu a demokracie. Tento mezistav je nebezpečný právě tím, že lidem umožňuje namlouvat si, že k zásadní změně ještě nedošlo.
Každý jednotlivý krok může vypadat příliš malý na masový odpor. Jednomu spolku je odebrána podpora. Jeden novinář je označen za nepřítele. Jedna menšina přijde o dílčí právo. Jeden soud je personálně oslaben. Jeden veřejnoprávní pořad je zrušen. Jedna státní instituce začne používat nový, tvrdší slovník.
Teprve zpětně může být patrné, že tyto zdánlivě oddělené události vytvářely společný směr.
Normalizace je mocnější než šok
Fašizace není jen sled politických rozhodnutí. Je také procesem zvykání si.
To, co při prvním vyslovení vyvolá skandál, je při desátém opakování pouze další zprávou. Výrok, který by v minulosti ukončil politickou kariéru, se časem stává součástí volební kampaně. Jazyk, který byl spojován s extremistickými okraji, přebírají moderátoři, komentátoři i politici demokratického středu.
Tím se posouvá hranice normálního. Radikální aktér nemusí přesvědčit většinu společnosti o celém svém programu. Stačí, když ji přiměje přijmout jeho témata, pojmy a základní předpoklady.
Pokud demokratické strany začnou soutěžit s krajní pravicí o to, kdo bude tvrdší vůči skupině označené za problém, může krajní pravice vítězit i bez převzetí vlády. Její pohled na svět se stává výchozím bodem celé debaty.
Fašizace proto není dílem pouze těch, kteří se otevřeně hlásí k autoritářství. Podílet se na ní mohou také média posedlá konfliktem, politici přebírající extremistické rámce, platformy odměňující pobouření a občané, kteří si na dehumanizaci postupně zvykají.
Kult tvrdosti a veřejná výchova ke krutosti
Rakouský publicista Robert Misik hovoří o kultu tvrdosti a o „výchově ke krutosti“. Veřejný prostor podle této analýzy zaplavuje posměch, vulgarita, ponižování a radost z utrpení domnělých protivníků. Krutost se přestává skrývat a začíná se prezentovat jako důkaz odvahy, autenticity a síly.
Tento mechanismus podporuje celé mediální prostředí. Političtí agitátoři dodávají nové podněty k pobouření. Sociální sítě je zesilují. Konfliktní žurnalistika je překládá do titulků. Pseudomediální projekty je zasazují do konspiračního obrazu světa. Publikum reaguje, sdílí a potvrzuje si, že jeho rozhořčení je oprávněné.
Výsledkem není pouze změna názoru na konkrétní politickou otázku. Mění se také způsob, jakým lidé zacházejí s druhými. Soucit je vykreslován jako slabost. Umírněnost jako zbabělost. Snaha o porozumění jako naivita. Hrubost jako upřímnost.
Podle historičky Dagmar Herzog nelze úspěch nových pravicových hnutí vysvětlit pouze strachem a hněvem. Významnou roli může hrát také potěšení z agrese, podlosti a představovaného násilí.
To je pro demokracii zásadní problém. Demokratické instituce totiž nestojí pouze na ústavách a zákonech. Potřebují také určitou občanskou kulturu: schopnost přijmout porážku, respekt k důstojnosti odpůrce, ochotu ověřovat informace a vědomí, že politický protivník není nepřítel, kterého je nutné zničit.
Útok na rovnost začíná u nejslabších
Fašistické a neofašistické myšlení se často vymezuje proti lidem, kteří jsou prezentováni jako slabí, závislí nebo ekonomicky neužiteční. Dagmar Herzog proto vedle rasismu upozorňuje také na nepřátelství vůči lidem s postižením. Veřejná diskuse je může redukovat na náklad, překážku nebo narušení údajně zdravého a výkonného společenského těla.
Tento způsob uvažování je nebezpečný nejen pro konkrétní menšinu. Jakmile společnost přijme, že hodnotu člověka lze měřit produktivitou, zdravotním stavem, původem nebo mírou přizpůsobení většině, může se okruh „nežádoucích“ neustále rozšiřovat.
Jako první přicházejí o ochranu ti, kteří mají nejméně politické moci. Tím se však vytváří precedens použitelný i proti ostatním. Práva nejsou výsadou, kterou si udržíme tím, že dovolíme jejich odebrání někomu jinému. Jsou vzájemně propojeným systémem ochrany, jehož oslabení se může nakonec dotknout každého.
Sociální sítě a ekonomika rozhořčení
Moderní propaganda nepotřebuje pouze státní tisk, rozhlas nebo organizované masové shromáždění. Má k dispozici digitální infrastrukturu, která dokáže rozšiřovat sdělení rychle, opakovaně a na míru jednotlivým skupinám.
Sociální sítě přitom neživí jen konkrétní ideologii. Živí především pozornost. A pozornost získává nejlépe obsah, který vyvolává strach, hněv, odpor nebo pocit ohrožení.
Tak vzniká ekonomika rozhořčení. Provokativní výrok vyvolá kritiku, kritika zvýší jeho dosah, zvýšený dosah přinese další reakce a původní autor může celý cyklus označit za důkaz, že umlčované pravdě se elity zoufale brání.
Do této smyčky se mohou dostat také odpůrci autoritářství. Sdílejí šokující výrok proto, aby jej odsoudili, současně však pomáhají jeho šíření. Opakují slovník, proti němuž protestují, a předávají provokatérovi kontrolu nad tématem i tónem diskuse.
Řešením není mlčet ke všemu nepřijatelnému. Důležité je rozlišovat mezi odporem a nechtěnou reklamou. Někdy je nutné jasně říci, že určitý výrok překračuje demokratické normy. Jindy může být účinnější neposkytnout provokaci další publikum a věnovat pozornost lidem, kteří přinášejí fakta, konkrétní řešení nebo pozitivní příklady občanského jednání.
Velké politické trendy mohou vyvolávat pocit bezmoci. Demokracie ale nevzniká pouze v parlamentech a nezaniká pouze rozhodnutím vlády. Každý den se reprodukuje v zaměstnání, ve škole, v rodině, v místních komunitách, v médiích a na sociálních sítích.
Historik Ilko-Sascha Kowalczuk formuluje jednoduché pravidlo: tam, kde zaznívá něco namířeného proti lidské důstojnosti, je třeba odporovat. Takové vystoupení nemusí okamžitě přesvědčit člověka, který nenávistný výrok pronesl. Jeho význam často spočívá v něčem jiném. Dává lidem, proti nimž výrok směřuje, najevo, že nezůstali sami, a přihlížejícím ukazuje, že mlčení není jedinou možnou reakcí.
Současně není povinností občana absolvovat každou nekonečnou hádku. Diskuse má smysl pouze tehdy, když existuje alespoň minimální prostor pro argumenty. Pokud druhá strana hledá výhradně konflikt, ponížení nebo další materiál pro pobouření, může být rozumnější rozhovor ukončit a energii věnovat podpoře ohrožených lidí nebo demokratických iniciativ.
Každodenní odpor může mít mnoho podob: odmítnutí dehumanizujícího vtipu, podpora napadeného kolegy, ověření informace před sdílením, účast na veřejném jednání, pomoc neziskové organizaci, návštěva demonstrace, podpora nezávislé žurnalistiky či kultivace místního společenství.
Žádný z těchto kroků sám o sobě nezastaví autoritářský projekt. Dohromady ale vytvářejí prostředí, v němž se jeho jazyk a praktiky nemohou bez odporu normalizovat.
Obranyschopná demokracie není totéž co netolerantní stát
Demokracie musí zůstat otevřená širokému spektru politických názorů. Nemusí však pasivně přihlížet organizovanému úsilí o vlastní zničení.
Právě z historické zkušenosti vychází německý koncept obranyschopné demokracie. Ten připouští, že demokratický stát může za přísných právních podmínek zasáhnout proti organizacím, které se snaží odstranit svobodný ústavní řád.
V debatě o možném zákazu AfD se proto střetávají důležité argumenty. Kritici upozorňují na velikost strany, její voličskou podporu a riziko politické radikalizace. Zastánci řízení namítají, že zákaz by nebyl zákazem přesvědčení, ale výsledkem právního posouzení konkrétní organizace a jejích cílů. Připomínají také, že rostoucí síla protiústavního projektu nemůže být sama o sobě argumentem pro nečinnost.
Žádný zákaz samozřejmě neodstraní postoje milionů lidí ani sociální příčiny autoritářství. Právní nástroje nemohou nahradit politiku, vzdělávání a občanskou práci. To ale neznamená, že jsou zbytečné.
Podstatné je, aby se o nich rozhodovalo otevřeně, na základě důkazů a v rámci nezávislého právního procesu. Demokracie se nesmí při své obraně sama proměnit v systém, proti němuž bojuje.
Demokracii nezachrání pouze odpor. Potřebuje také nabídku budoucnosti
Politika postavená výhradně na varování před krajní pravicí nebude dlouhodobě stačit. Demokracie musí ukázat, že dokáže řešit problémy, které lidé skutečně prožívají.
Pokud stát působí bezmocně vůči sociální nerovnosti, klimatickým změnám, drahému bydlení, regionálním rozdílům nebo nejistotě práce, autoritářské síly získávají prostor tvrdit, že demokratické instituce jsou nefunkční. Jejich vlastní návrhy přitom mohou být neúčinné nebo nebezpečné. Přesto dokážou těžit z pocitu, že standardní politika nemá odvahu ani plán.
Celikates a Jaeggi upozorňují, že fašizační procesy zhoršují podmínky pro řešení krizí. Do institucí a veřejné debaty se dostávají nefunkční výklady světa, které nahrazují složité příčiny jednoduchými nepřáteli. Místo řešení nedostatku bydlení se hledá skupina, která za něj údajně může. Místo promyšlené sociální politiky se nabízí národní výlučnost. Místo klimatické strategie se samotný problém prohlásí za podvod.
Demokratická odpověď musí stát na věcné práci, ale také na představivosti. Lidé potřebují vidět, že budoucnost nemusí být pouze sérií ztrát, omezení a katastrof. Politika, která nabízí jen správu úpadku, nemůže dlouhodobě soutěžit s hnutím slibujícím jednoduché, byť falešné znovuzrození.
Protikladem autoritářské politiky strachu proto není naivní optimismus. Je jím odůvodněná naděje, přesvědčení o řešitelnosti problémů a ochota vytvářet dlouhodobé plány přesahující jedno volební období.
Občanská společnost jako živá obranná zeď
O budoucnosti demokracie nerozhodují jen strany a státní instituce. Rozhoduje o ní také hustota vztahů mezi lidmi, schopnost spolupracovat a ochota vystoupit z pasivity.
Spisovatelka Lena Gorelik mluví o potřebě, aby dostatek lidí společně „byl“ obrannou zdí demokracie. Nejde tedy pouze o vybudování jedné instituce nebo přijetí jednoho zákona. Jde o společenský stav, v němž se občané navzájem podporují a vědí, že odpor proti autoritářství není osamělým gestem.
Příkladem mohou být protesty proti plánům takzvané remigrace v Německu na jaře 2024. Miliony lidí tehdy vyšly do ulic a podle článku následoval významný pokles průzkumových hodnot AfD. Autor textu to interpretuje jako důkaz, že široká občanská mobilizace může ovlivňovat politické prostředí a povzbuzovat další lidi k účasti.
Občanská společnost však není pouze demonstrace. Tvoří ji spolky, školy, knihovny, kulturní instituce, nezávislá média, odbory, místní iniciativy, dobrovolníci, církevní organizace, sousedské skupiny i lidé, kteří se starají o své okolí.
Právě tyto struktury vytvářejí sociální důvěru. Člověk, který má zkušenost se spoluprací napříč rozdíly, je méně odkázán na obraz společnosti jako války všech proti všem.
Pět varovných signálů, které bychom neměli přehlížet
Z popsaných trendů lze odvodit několik praktických otázek pro sledování zdravotního stavu demokracie.
1. Mění se političtí protivníci v nepřátele?
Demokratická politika je konfliktní. Nebezpečí vzniká ve chvíli, kdy se odpůrcům upírá legitimita a jsou označováni za zrádce, škůdce nebo vnitřní nepřátele.
2. Slábne ochrana některých skupin?
Odebírání práv obvykle nezačíná u většiny. Začíná u menšin, cizinců, lidí s postižením nebo skupin s omezenou možností politické obrany.
3. Přijímá společenský střed jazyk extremistů?
Pokud demokratické strany a média automaticky přebírají témata, pojmy a obrazy nepřítele vytvořené krajní pravicí, posouvá se celá debata jejím směrem.
4. Je krutost prezentována jako síla?
Když je ponižování slabších vydáváno za odvahu a empatie za slabost, nejde jen o nevkus. Mění se základní morální normy společnosti.
5. Jsou kontrolní instituce popisovány jako překážky vůle lidu?
Útoky na soudy, média, odborníky, volební pravidla a nezávislé úřady mohou připravovat půdu pro moc, která již nechce být skutečně kontrolována.
Tyto otázky nejsou mechanickým testem fašismu. Mohou však pomoci rozpoznat směr vývoje dříve, než je společenská změna dokončena.
Nejdůležitější bitva se vede o hranici normálního
Autoritářství potřebuje moc, ale předtím potřebuje změnit očekávání společnosti. Musí lidi přesvědčit, že solidarita je naivní, rovnost nespravedlivá, nezávislá média nepřátelská, soudy zpolitizované a násilí pochopitelné.
Ve chvíli, kdy tyto předpoklady přijme dostatečná část veřejnosti, může se institucionální změna odehrát velmi rychle.
Proto se nejdůležitější střet nevede pouze ve volbách. Vede se o každodenní jazyk, interpretaci událostí a hranici toho, co společnost považuje za přijatelné.
Neznamená to, že máme každé hrubé slovo označovat za fašismus. Znamená to sledovat souvislosti. Jeden výrok není režim. Opakující se dehumanizace, hledání vnitřních nepřátel, útoky na rovnost, oslabování institucí a kult násilné síly už ale mohou vytvářet rozpoznatelný politický proces.
Demokracie je činnost, nikoli stav
Možná nakonec není nejdůležitější otázkou, zda pro současné autoritářské tendence vždy používáme slovo fašismus. Ani Eva von Redecker není přesvědčena, že samotné pojmenování výrazně pomůže v boji proti jevu, který označuje.
Rozhodující je, zda dokážeme přesně popsat mechanismy, které demokracii oslabují, a zda jsme ochotni na ně reagovat dříve, než se propojí ve stabilní autoritářský systém.
Demokracie není jednou dosažený stav. Je to každodenní praxe, která vyžaduje instituce, pravidla, občanské návyky, solidaritu i schopnost řešit skutečné problémy. Pokud o tyto podmínky nepečujeme, mohou se vytrácet pomalu a téměř nepozorovaně.
Právě v tom spočívá hlavní nebezpečí fašizace. Slunce může dál svítit, lidé mohou dál chodit do práce a obchody mohou zůstat otevřené. Současně však může jedna skupina za druhou přicházet o práva, veřejný jazyk může hrubnout a demokratické pojistky mohou být demontovány.
Obrana nezačíná až ve chvíli, kdy je autoritářství úplné. Začíná u schopnosti včas rozpoznat jeho směr.
A pokračuje pokaždé, když někdo odmítne dehumanizaci, podpoří ohroženého člověka, ověří informaci, chrání nezávislost institucí, zapojí se do místní komunity nebo trvá na tom, že politika má nabízet víc než strach a hledání nepřátel.
Demokracie totiž není pouze systém, ve kterém žijeme. Je to způsob, jakým se k sobě navzájem chováme. A právě tam se rozhoduje, zda zůstane živá.
<div>⚠️ Důležité upozornění: Tento článek byl vytvořen za pomoci AI COPILOT</div>
Fašismus je zpět – a s ním i otázka, jak jej můžeme pochopit a jak proti němu bojovat. Tato kniha se touto otázkou zabývá zvláštním způsobem. Zaměřuje se na více než stoletou historii samotné teorie fašismu. Místo toho, aby spěšně nabízela další výklad, osvětluje její kontroverze a zlomy, její slepé skvrny a zapomenuté postřehy. Právě v těchto bodech jsou teorie minulosti dodnes obzvláště plodné. Ptát se, co byla teorie fašismu, totiž znamená zabývat se ne vždy jednoduchým vztahem mezi porozuměním a prevencí.
Kniha „[em]Was war Faschismustheorie?[/em]“ („Co byla teorie fašismu?“) je určena všem, kteří o fašismu nejen mluví, ale chtějí zjistit, jaká musí být povaha tohoto mluvení, aby se z něj stalo antifašistické.
S příspěvky od Caroline Adler, Luce deLire, Alexe Demiroviće, Franka Engstera, Fernanda Esposita, Laury Rivas Gagliardi, Stefana Höhneho, Mony Leinung, Martina G. Maiera, Marie Muhle, Francescy Raimondi, Yanary Schmacks, Philippa Schönthalera, Cecilie Sebastian, Friederike Sigler, Tatjany Söding a Eleny Stingl.
Donald Trump před svým znovuzvolením slíbil, že liberální demokracii vyvede z rovnováhy. Byl zvolen nikoli navzdory tomuto slibu, ale právě kvůli němu. Ve svém bestselleru „[em]Gekränkte Freiheit[/em]“ („Uražená svoboda“) Carolin Amlingerová a Oliver Nachtwey ukázali, jak by se libertarismus a autoritarismus mohly prolínat. O dva roky později realita jejich sociologickou diagnózu potvrdila až tísnivým způsobem. Nyní se sociologové zabývají voliči a stoupenci Trumpa, Muska i AfD.
Odkud se bere tato touha po destrukci? A proč tolik občanů následuje libertární autoritáře do fašismu, který si sami zvolili? Na základě rozsáhlého empirického výzkumu, včetně řady podrobných rozhovorů mimo jiné s příznivci AfD a členy libertárních sdružení, Amlingerová a Nachtwey přicházejí s vysvětlením: V jádru se tato revolta obrací proti zablokování liberálních společností, které již neplní své sliby o sociálním vzestupu a emancipaci. V tomto smyslu jde Trumpovi, Muskovi, Weidelové a jejich stoupencům, jak oba autoři v návaznosti na Ericha Fromma uzavírají, o zničení světa jako o poslední, zoufalý pokus zachránit se před tím, aby je svět rozdrtil.
O novém fašismu | Průkopnická analýza od známé filozofky Eva von Redecker předkládá novou analýzu fašismu, která odpovídá naší současnosti.
Po celém světě dochází k posunu doprava, autoritářské síly všude získávají na moci a vlivu. A přesto věčně opakované analogie s dobou nacismu vedou do slepé uličky: současný fašismus má novou podobu, kterou není snadné rozpoznat a ještě těžší vysvětlit. V Redeckerové průkopnické analýze jeho rozptýlená podstata nabývá obrysů – a stává se zranitelnou. Její jádro spatřuje v vyvolávání bezpodmínečného nároku na vlastnictví, jehož obrana nebere ohled ani na mrtvé.
Poučná a vzdorná kniha, která staví soudržnost proti všudypřítomné tvrdosti naší doby a vyzařuje radost z myšlení.
Úspěch fašistických hnutí a stran nelze vysvětlit pouze strachem a hněvem. Stejně rozhodující jsou i touha a potěšení z násilí a agrese. Rasismus je tak obzvláště intenzivní, je-li eroticky nabitý, například když je migrace vykreslována jako sexuální hrozba pro německé ženy. Vedle tohoto „sexy rasismu“, jak uvádí historička Dagmar Herzogová, je základním stavebním kamenem programu AfD i obsesivní nepřátelství vůči lidem s postižením – s výraznými paralely k nacistům. V knize Der neue faschistische Körper (Nové fašistické tělo) se Dagmar Herzog pokouší propojit myšlenkovou historii těchto dvou jevů – libidinózní intenzifikaci ve fašismu a nepřátelství vůči tělům vnímaným jako nedokonalá. Pouze ten, kdo studuje emocionální světy a debaty minulých fašistických hnutí, totiž může pochopit jejich současnou podobu a bojovat proti nim.
Mark Terkessidis | Gewalt am Denken – Wann beginnt Faschismus? (kniha)
O fašismu se mluví všude. Fašisty jsou však vždy jen ti druzí: i ty nejautoritářštější vlády tvrdí, že proti fašismu bojují. Co ale fašismus vlastně je? Kde začíná? Snad u vlád, které samy vyvolávají nejistotu, proti níž pak bojují autoritářskými opatřeními? Nebo u všudypřítomného pocitu ohrožení? Mnozí touží po návratu do světa, v němž existovaly jasné hranice a role. Jiní volají po světě, v němž se veškeré nebezpečí zažene správným vyjadřováním a správnou spotřebou. Přitom se egocentrismus již téměř nedá odlišit od skutečných zájmů a zdá se, že účinek je důležitější než pravda. Dalekozrakost, plánování, budoucnost, argumentace, znalosti – to už je minulost. Kdy začíná fašismus?
Mark Terkessidis se ptá na předpoklady pro vznik fašismu. Ukazuje, jak se hnutí 60. let zasekla v polovičatých reformách a proč reakcí je radikální nostalgie. Popisuje nové politické kontinuum, v němž stojí v centru ohrožená komunita – a to i u takzvaných progresivních sil.
Chtějí zrušit demokracii a lidská práva považují za vtip: Neoreakcionáři mají v USA přímé spojení s Bílým domem. Jejich hlavní ideolog, Curtis Yarvin, se nyní dočkal významného vystoupení ve Švýcarsku.
Jak zastavit vzestup pravice – praktický návod pro všechny. Tato kniha přináší osvětu a nabízí konkrétní rady, co můžeme všichni konkrétně dělat v našem každodenním životě.
Strana AfD v Německu sílí. Všichni, kdo se obávají o demokratickou budoucnost naší země, zoufale hledají strategie a nástroje pro každodenní praxi v spolcích, podnicích, školách a rodinách.
Michael Kraske a Dirk Laabs ve své knize ukazují, jak lze vyhrát boj za demokracii a jakých chyb se v budoucnu rozhodně musíme vyvarovat. Uvádějí příklady osvědčených postupů pro poslance Spolkového sněmu, křesťanské demokraty, místní politiky, dobrovolníky ve spolcích, vedení škol i pro rodiče a děti, kteří si nejsou jisti, jak mají reagovat, když otec nebo dcera v rodině šíří pravicová hesla. A vysvětlují právní rámec, který umožňuje například zavést demokratické projekty do vlastní školy.
V Brechtově hře „Mann ist Mann“ z roku 1926 se zkoumá, zda je možné libovolně formovat lidi i s jejich postoji. Dělník Galy Gay je během jednoho týdne „přestavěn“ na bezcitnou bojovou mašinu britské koloniální armády. Ani ne o deset let později se přesně to samé stalo v nacistickém Německu s celou společností.
V souvislosti s eskalací pravicového populismu k pravicovému radikalismu a nakonec k novému fašismu se před našimi očima odehrává něco velmi podobného. Osobnosti jako Trump a jejich mediální zesilovači bombardují své stoupence přívalem skandálů, jízlivosti a nenávisti. Bývalá americká ministryně pro vnitřní bezpečnost Kristi Noem oslavovala kult chladu, Björn Höcke sní o „umně dávkované krutosti“. Abychom pochopili, jak tato agitace mění příznivce, zabývá se Robert Misik sociálně-psychologickými postřehy Freuda, Adorna a Lea Löwenthal. Doplňuje je o nejaktuálnější výsledky výzkumu a ukazuje, jak lze lidi vychovávat k bestialitě.
Otázka fašismu je v politické i akademické diskusi všudypřítomná. Je to něco víc než jen marná snaha zmírnit politickou nejistotu pomocí historických pojmů?
CDU a CSU přejímají postoje AfD. To však bohužel patří ke standardnímu repertoáru konzervativních stran. Označit tento vývoj za „fašizaci“ znamená nadužívat tento pojem a ztěžuje to analýzu současné situace.
Místo toho, abychom se dohadovali, zda je dnešní krajní pravice fašistická, musíme se zamyslet nad procesem fašizace. Zaměření se na jazyk a touhu nám umožňuje pochopit proces, jakým se něco stává fašistickým – a to i v nás samých – a tím mu čelit.
Německo 2033: Sto let po převzetí moci nacisty stojí Německo před volbami do Spolkového sněmu – a vítězem se stává AfD. Ochranná bariéra neobstojí: v naději, že se jí podaří AfD ve vládě odmaskovat, ustoupí Unie. Tento kalkul však selže. Pravicoví populisté krok za krokem rozebírají liberální ústavní stát. Za pouhý rok vyroste autoritářský režim, který pohrdá lidskými právy a demokracií.
Krach přichází tišeji, než si mnozí mysleli: bez revolučního násilí, bez fanatizovaných mas – pouze prostřednictvím administrativy, paragrafů a zpolitizované justice. Republika umírá, ale v zemi panuje ticho. Lidé jsou unavení a bezradní, protesty se ztrácejí v tichu. Měli jednat dříve. Teď je už pozdě. Justus Bender vypráví o zániku bez velkého rozruchu – právě to činí jeho vizi tak realistickou. Kniha se odehrává v budoucnosti, ale ve skutečnosti pojednává o přítomnosti, v níž ještě existuje naděje: podrobně vysvětluje, jaká politika a komunikace jsou dnes nezbytné, aby se zabránilo zítřejšímu selhání.
Ať už jde o Konrada Adenauera nebo otce zakladatele EU Jeana Monneta: liberální konzervativci a křesťanští demokraté se často prosadili jako úspěšní reformátoři. Stačí se podívat na evropskou integraci, vazbu Německa na Západ nebo sociální tržní hospodářství. Dokáže se však konzervatismus sám obnovit?
Strany středopravice kolísají mezi jasným vyznáním liberální, otevřené společnosti a sbližováním s pravicově autoritářskými silami. Často podléhají pokušení přebírat prvky od těchto populistů, kteří sázejí na radikálnost namísto stability. Hlavní protivník „umírněnosti a středu“ však nyní stojí vpravo, nikoli vlevo: Proč se vlastně konzervativci vyčerpávají v kulturních bojích proti „woke“, „zeleným“ nebo „červeným“?
Umírnění konzervativci představují sílu, která může pravicovým autoritářům nejvíce uškodit. Ale také sílu, která se jimi nechá nejlépe svést. Vzhledem k celosvětovému nástupu reakcionářů Roger de Weck vyzývá k sebereflexi: Konzervativci mohou v dobách disruptivních změn ztělesňovat příslib stability a nezávislé Evropy – pokud se neochvějně drží pravého středu.
Průvodce demokratickou ofenzívou | Demokracie, odpor, naděje | Aktivista a autor bestsellerů časopisu SPIEGEL
Pryč s bezmocností a apokalyptickou náladou – je čas na demokratickou protiútok!
Mnohé z toho, co politický aktivista Arne Semsrott ve svém bestselleru „Machtübernahme“ (Převzetí moci) popsal jako ponurý scénář pravicově konzervativního obratu, je již hořkou realitou – a to i bez účasti AfD ve vládě. Pod vládou koalice CDU/SPD zažíváme tvrdý režim na hranicích, ponižování finančně znevýhodněných lidí, útoky na demokratickou občanskou společnost, konec ochrany klimatu a politiku strachu.
Zastavit autoritářský obrat
Co dělat? Arne Semsrott ve své nové knize na základě četných konkrétních příkladů ukazuje, jak se dostat z defenzivy do ofenzivy, mimo jiné prostřednictvím:
strategických právních bojů,
solidární pečovatelské práce,
vlastních prostorů,
odvážných stávek a budování kolektivní síly,
krizové pomoci ze strany občanské společnosti,
boje za spravedlivou správu namísto omezování byrokracie ve prospěch bohatých,
lidových hlasování,
nadšení a humoru.
Tato kniha dokazuje: Máme všechny nástroje k tomu, abychom otočili kormidlo. Musíme je jen využít.
„V těchto přetížených a otřásajících dobách ukazuje Arne Semsrott, jak zůstat schopný jednat a na čem opravdu záleží. Tento text je motivujícím a rozhodným probuzením!“ Alice Hasters
Jak si zachovat duševní rovnováhu v nové autoritářské době? Tím, že se nenecháme přesvědčit, že misantropie, rasismus a fašismus jsou jen odlišné názory? Ilko-Sascha Kowalczuk se v této knize zabývá vnitřními mechanismy posunu doprava. Ukazuje, jak a proč se bagatelizuje minulost NDR, jak „východoněmecká sentimentálnost“ podkopává demokracii a proč jsou nepřátelé svobody zpravidla Putinovými přáteli. Jeho poučení o populismu ukazují, jak se mu postavit a jak extremistům zkazit plány. Přátelé demokracie a svobody totiž stále tvoří většinu.
Německo je i přes všechny problémy stále jednou z politicky nejstabilnějších, sociálně nejbezpečnějších, ekonomicky nejsilnějších a společensky nejsvobodnějších zemí světa. Populisté však vykreslují zcela odlišný obraz, vyvolávají strach z úpadku a oslavují autoritářské systémy. Ilko-Sascha Kowalczuk se v této knize zabývá vývojem ve východním Německu a ukazuje, jak se jed nepřátel svobody vkrádá do společnosti: prostřednictvím hanobení současnosti a idealizace minulosti. Zejména historie NDR je bojištěm, na kterém se vede boj o přijetí autoritářských představ o státu. Kowalczukův text je výzvou k probuzení. Chce povzbudit čtenáře, aby se zapojili do řešení vlastních záležitostí. Chce inspirovat a motivovat. A chce poskytnout argumenty pro věčný boj za svobodu a demokracii.
Mají v databázích nejcitlivější údaje o lidech, ale jejich obrana proti hackerům často stojí na jediném špatném kliknutí. Nová pravidla NIS2 mají přinést zásadní změnu — jenže času ubývá, peněz je málo a odborníků ještě méně.
Zdravotnická zařízení se často stávají cílem hackerských útoků. Jde o jednoduché oběti s notnou zásobou osobních a intimních informací, které se dají využít k široké škále nekalých aktů. O mnoha takových útocích se veřejnost nedozví.
V Česku se přinejmenším do roku 2017 na kyberbezpečnost nemocnic moc nehledělo. Až směrnice Evropské unie jménem NIS1 (Network and Information Systems Directive) přinesla první změny. Novelou daná opatření muselo přijmout 16 největších nemocnic.
Impuls k další změně vyvolaly velké útoky na Fakultní nemocnici v Brně, nemocnice v Benešově a Kosmonosech na přelomu let 2019 a 2020. Nová vyhláška o pár let později roz
... Show more...
Zdravotnická zařízení se často stávají cílem hackerských útoků. Jde o jednoduché oběti s notnou zásobou osobních a intimních informací, které se dají využít k široké škále nekalých aktů. O mnoha takových útocích se veřejnost nedozví.
V Česku se přinejmenším do roku 2017 na kyberbezpečnost nemocnic moc nehledělo. Až směrnice Evropské unie jménem NIS1 (Network and Information Systems Directive) přinesla první změny. Novelou daná opatření muselo přijmout 16 největších nemocnic.
Impuls k další změně vyvolaly velké útoky na Fakultní nemocnici v Brně, nemocnice v Benešově a Kosmonosech na přelomu let 2019 a 2020. Nová vyhláška o pár let později rozšířila kyberbezpečnostní povinnosti na 44 nemocnic. Vyhráno však nebylo, jak dokazují zkušenosti společnosti ComSource, která ve zdravotnických zařízeních provádí bezpečnostní audity.
Mají v databázích nejcitlivější údaje o lidech, ale jejich obrana proti hackerům často stojí na jediném špatném kliknutí. Nová pravidla NIS2 mají přinést zásadní změnu — jenže času ubývá, peněz je málo a odborníků ještě méně.
Predstavte si, že by ste sa niekoľko dní nesprchovali a vyhýbali sa akejkoľvek voňavke či deodorantu. Presne tento trend, za ktorým je opäť TikTok, začali praktizovať niektorí mladí muži.
Len pred niekoľkými mesiacmi sme písali o novovzniknutom trende u mladých mužov, ktorým je looksmaxxing. Jeho podstatou je vykonávať rôzne praktiky a cvičenia, ktoré sa snažia čo najlepšie optimalizovať vzhľad. TikTok však priniesol ďalší trend, ktorý je trochu v rozpore s looksmaxxingom, konkrétne je to feromón maxxing.
Jeho podstatou je to, že muži sa nesprchujú ani nepoužívajú parfumy či deodoranty, aby tak podporili uvoľňovanie prirodzených feromónov. Týmto trendom sa riadia niektorí muži pred rande so ženou, aby ženu zaujali prirodzeným pachom a feromónmi. Niektorí zástancovia tohto trendu zájdu až tak ďaleko, že nosia nevypraté košele alebo pijú vlastný moč, pretože veria, že im to pomôže vypotiť toxín
... Show more...
Len pred niekoľkými mesiacmi sme písali o novovzniknutom trende u mladých mužov, ktorým je looksmaxxing. Jeho podstatou je vykonávať rôzne praktiky a cvičenia, ktoré sa snažia čo najlepšie optimalizovať vzhľad. TikTok však priniesol ďalší trend, ktorý je trochu v rozpore s looksmaxxingom, konkrétne je to feromón maxxing.
Jeho podstatou je to, že muži sa nesprchujú ani nepoužívajú parfumy či deodoranty, aby tak podporili uvoľňovanie prirodzených feromónov. Týmto trendom sa riadia niektorí muži pred rande so ženou, aby ženu zaujali prirodzeným pachom a feromónmi. Niektorí zástancovia tohto trendu zájdu až tak ďaleko, že nosia nevypraté košele alebo pijú vlastný moč, pretože veria, že im to pomôže vypotiť toxíny z tela.
Feromóny sú chemické zlúčeniny, ktoré jedinec vylučuje do okolia a zachytáva ich iný jedinec toho istého druhu. Pri zvieratách existuje mnoho príkladov, ale ich úloha u ľudí zostáva nejasná, keďže dospelí nemajú funkčný orgán, ktorý pri zvieratách spracováva feromónové signály.
Feromóny však môže zachytiť čuchový systém, hoci ľudia tento zmysel nerozvíjajú dostatočne a podceňujú ho. Feromóny sa môžu nachádzať vo všetkých telesných sekrétoch, najväčšia pozornosť sa však venuje podpazušnému potu, ktorý obsahuje voňavé 16-androsteny. Jedna z týchto steroidných zlúčenín, androstadienón, sa vyskytuje v oveľa vyšších koncentráciách v mužskom pote a ženy ju dokážu zachytiť, hoci s veľkými rozdielmi v citlivosti.
Teória feromón maxxingu hovorí o tom, že čím je prirodzené pižmo muža silnejšie, tým viac je príťažlivejší pre opačné pohlavie.
Nie príťažlivosť, ale rozvoj baktérií
Dobrou správou je, že tento trend nie je veľmi rozšírený. Pojem feromón maxxing má korene v komunite looksmaxxingu, ktorá presadzuje niektoré extrémne metódy na dosiahnutie fyzickej atraktívnosti. Kontroverzní tvorcovia v tejto komunite presadzujú napríklad bonesmashing – vyvrátenú prax úmyselného lámania kostí, aby sa zhojili silnejšie a vyrysovanejšie –, používanie liekov na zníženie percenta telesného tuku (leanmaxxing) a aplikovanie výplňových materiálov do tváre pomocou samoinjekcií. Niektorí používatelia na TikToku tvrdia, že príčinou ich osamelosti je to, že používajú deodorant.
Aj keď sa o feromónoch hovorí ako o chemikáliách lásky, stále o nich koluje veľa mylných predstáv. To, že prirodzená vôňa priťahuje opačné pohlavie, je fakt, ale nemusí to byť nevyhnutne spôsobené feromónmi. Keď vás priťahuje vôňa niečoho, môže to byť tým, že si túto jedinečnú vôňu spájate s danou osobou a obľúbili ste si práve túto konkrétnu vôňu.
Napriek tomu majú reklamy na feromónové parfumy, ktoré sľubujú zintenzívnenie účinku chemických látok, milióny zobrazení na sociálnych sieťach.
A hoci niektoré silné vône by sa mohli považovať za príťažlivé pre intímneho partnera, ako napríklad vôňa spojená s fyzickou alebo so sexuálnou aktivitou, odborníci sú presvedčení, že podobný pach u cudzích osôb ohromí ženy iba zriedka.
Navyše nedostatočná hygiena a niekoľkodňové ignorovanie sprchy nezvyšuje produkciu feromónov, iba spôsobuje množenie baktérií.
Vône pripomínali ženám bývalých partnerov
Jeden zo zástancov feromón maxxingu, poľský tiktoker Nikodem Kosowski, sa nebojí verejne priznať, že sa odkláňa od bežných hygienických noriem. V jednom zo svojich videí tvrdí, že si úplne prestal umývať vlasy a napriek tomu dostáva od žien komplimenty, že jeho vlasy dobre voňajú a pekne vyzerajú.
Už v roku 2024 sa stali hitom dámske parfumy zvyšujúce hladinu feromónov, ktoré sa propagovali ako tajný kľúč k zvodom. Reklamy na takéto produkty odvtedy nazbierali milióny videní na sociálnych médiách.
Vedci a odborníci sú však proti takýmto praktikám. Navyše stále nie je vedecky dokázané, že by feromóny skutočne priťahovali opačné pohlavie. Podľa odborníkov feromón maxxing nemá žiadny opodstatnený význam. V rozhovore pre portál Nine sa psychologička Carley Doberová vyjadrila, že by tento trend muži nemali vôbec praktizovať.
„Nielenže riskujete, že budete strašne páchnuť, ale výskum feromónov nie je oblasť, v ktorej by sme mali dostatočne spoľahlivé údaje na to, aby sme mohli vyvodiť akékoľvek všeobecné a definitívne závery,“ potvrdila.
Najbližším dôkazom, ktorý máme na podporu tohto trendu, je štúdia švajčiarskeho zoológa Clausa Wedekinda z roku 1995. Zhromaždil dobrovoľníkov: 49 žien a 44 mužov vybraných na základe rôznorodosti ich typov génov MHC.
MHC (z angl. major histocompatibility complex) je označenie pre niekoľko typov glykoproteínových komplexov nachádzajúcich sa na vonkajších stranách cytoplazmatickej membrány buniek stavovcov.
Majú významnú funkciu v imunitnom systéme, konkrétne sa podieľajú na rozoznávaní cudzorodých štruktúr (napríklad vírusových bielkovín, ktoré značia infekciu). Gény MHC slúžia ako akési podstavce, na ktoré sa upevňujú náhodne vybrané peptidy pochádzajúce zvnútra bunky a vystavujú sa kontrole bunkami imunitného systému. Ženy museli uviesť, či užívajú perorálnu antikoncepciu, pretože tá ovplyvňuje hladiny hormónov a tým aj výsledky štúdie.
Muži dostali čisté bavlnené tričko a pokiaľ ho nemali na sebe, uchovávali ho v otvorenom plastovom vrecku. To isté tričko nosili počas spánku dve noci. Nesmeli jesť pikantné jedlá ani vykonávať činnosti, ktoré by mohli ovplyvniť vôňu tričiek (napríklad fajčenie alebo spanie s niekým iným v posteli). Dostali dezodoranty bez vône.
Nosené tričká potom umiestnili do identických škatúľ vybavených otvorom na čuchanie, ku ktorým dobrovoľníčky privoniavali. Ich úlohou bolo ohodnotiť vôňu trička na stupnici od 1 do 10 z hľadiska intenzity, príjemnosti a sexepílu. Tri tričká patrili mužom s podobnými génmi MHC a tri mužom s odlišnými génmi MHC. Pokiaľ to bolo možné, časové načasovanie čuchania bolo zosúladené s druhým týždňom menštruačného cyklu žien.
Celkovo ženy, ktoré neužívali antikoncepčné tabletky, uprednostňovali vône tričiek nosených mužmi, ktorých gény MHC sa líšili od ich vlastných. Ďalším zaujímavým zistením bolo, že vône mužov s odlišným MHC pripomínajú testovaným ženám častejšie ich súčasných alebo bývalých partnerov ako vône mužov s podobným MHC. Výskumníci dospeli k záveru, že gény MHC a s nimi spojené vône ovplyvňujú výber partnera.
Nedodržiavanie hygieny nepomôže mužom uspieť v randení
Neskoršie výskumy na túto tému však priniesli rozporuplné výsledky – niektoré štúdie dospeli k podobným záverom, zatiaľ čo iné ich nepotvrdili. Podľa psychologičky Kerstin Andersonovej-Ridgeovej je príťažlivosť k vôni človeka skutočným javom, nie je však nevyhnutne spôsobená feromónmi.
„S maximalizáciou feromónov súvisí mierne ironický psychologický problém,“ uviedla pre portál Nine. „Fyzická príťažlivosť nie je len biologickou záležitosťou, ovplyvňuje ju aj spoločná chémia, sebavedomie, sociálne zručnosti, načasovanie a reakcia druhého človeka, ktorú nemôžete ovládať.“
Andersonová-Ridgeová tvrdí, že spomínaná irónia sa prejaví vtedy, keď zohľadníme sociálne signály a bežné hygienické normy. „Ak niekto príde na rande zjavne neumytý, reakcia druhej osoby môže byť skôr ‚Prečo sa neobťažoval osprchovať sa?‘ než ‚Jeho feromóny sú neodolateľné‘.“
Podľa časopisu Scientific American neexistujú nijaké dôkazy o konzistentnej a silnej behaviorálnej reakcii na akýkoľvek chemický podnet produkovaný človekom. Vedci doteraz zhromaždili dôkazy o možných účinkoch feromónov, ale zatiaľ definitívne neidentifikovali ani jeden ľudský feromón.
Novšia štúdia z roku 2019, do ktorej bolo zapojených 883 párov, zistila, že ľudia z Holandska a zo severnej Európy si častejšie vyberajú partnerov s odlišnými génmi MHC. Výskumníci nezistili rovnaký trend u izraelských párov a naznačili, že dôvodom by mohla byť tradícia dohodnutých manželstiev v niektorých skupinách.
Analýza predchádzajúcich štúdií z roku 2020 však nenašla presvedčivé dôkazy o tom, že by ľudia uprednostňovali partnerov s odlišnými génmi MHC alebo by považovali ich telesný zápach za atraktívnejší.
Odborníci sú toho názoru, že feromón maxxing jednoducho nefunguje, navyše muži rozhodne nezbalia ženu, pokiaľ nebudú dodržiavať základy hygieny. Randenie so sebou prináša neistotu, zraniteľnosť a možnosť odmietnutia. Namiesto toho, aby ľudia prijali možnosť odmietnutia, sa často uchyľujú k spôsobom, ktoré im poskytnú jednu vec, ktorú údajne môžu „optimalizovať“, no bezvýsledne. Preto by muži takýto trend nemali praktizovať a mali by dodržiavať základy hygieny.
Zdroje: Urban Dictionary, New York Post, National Library of Medicine, USA Today, Nine, The IB Psychology Blog, National Institute of Health
Predstavte si, že by ste sa niekoľko dní nesprchovali a vyhýbali sa akejkoľvek voňavke či deodorantu. Presne tento trend, za ktorým je opäť Tik Tok, začali praktizovať niektorí mladí muži.
