Srdeční frekvence se během dne přirozeně mění podle pohybu, stresu, emocí, teploty nebo například kofeinu. U dospělého člověka se klidový tep obvykle pohybuje mezi 60 a 100 údery za minutu. U trénovaných sportovců ale může být běžný i tep kolem 40–50.

Pozornost si zaslouží především dlouhodobě zvýšený klidový tep nad 100, který může souviset například s dehydratací, anémií, poruchou štítné žlázy nebo srdeční arytmií. Naopak tep pod 45 může u běžné populace signalizovat problém s převodním systémem srdce, zejména pokud je doprovázen únavou, závratěmi či mdlobami.

Za výrazně varovné hodnoty jsou považovány méně než 35 nebo více než 150 tepů za minutu v klidu. Ještě důležitější než samotné číslo jsou však doprovodné příznaky – především bolest či tlak na hrudi, dušnost, mdloby, výrazné závratě nebo silné bušení srdce. V takové situaci je nutné vyhledat rychlou lékařskou pomoc.

Jednorázová odchylka přitom nemusí znamenat nemoc. Důležitá je především dlouhodobá změna oproti vašemu obvyklému klidovému tepu a případné další potíže.

novinky.cz/clanek/zdravi-jaka-…

Autor článku edzardernst.com/2026/09/concep… kriticky reaguje na odborný článek, podle něhož by integrativní medicína neměla pouze kombinovat různé léčebné postupy, ale také využívat více způsobů vysvětlování zdraví, nemoci a léčby. Autoři článku tento přístup označují jako konceptuální pluralismus a jako příklad uvádějí souběžné využívání západní biomedicíny a tradiční čínské medicíny.

Autor komentáře však tento návrh považuje za zásadně problematický. Tvrdí, že mezi biomedicínou a tradiční čínskou medicínou existuje nepřekonatelný epistemologický rozpor. Zatímco biomedicína vychází z ověřitelných a vyvratitelných hypotéz, tradiční čínská medicína pracuje s předvědeckými a empiricky neprokázanými pojmy, jako jsou čchi, jin a jang nebo meridiány. Stavět oba systémy na stejnou úroveň podle autora znamená směšovat vědecké poznání s metaforickými či mytickými konstrukcemi.

Současné používání neslučitelných vysvětlení nemoci by podle něj mohlo způsobovat zmatek, opožděnou diagnózu a horší léčebné výsledky. Za problematické považuje například situaci, kdy by únava byla současně vysvětlována anémií a „nedostatkem čchi sleziny“.

Text dále rozlišuje mezi účinností určitého léčebného postupu a historickou teorií, která jej původně vysvětlovala. I kdyby například výzkum potvrdil některé fyziologické účinky akupunktury, neznamená to podle autora, že tím byly potvrzeny také tradiční představy o čchi nebo meridiánech. Medicína může převzít empiricky účinnou intervenci, aniž by přijala její předvědecké teoretické základy.

Konceptuální pluralismus by podle autora mohl komplikovat také informovaný souhlas, protože vysvětlovat pacientovi nemoc současně prostřednictvím vědecké patologie a „energetické rovnováhy“ by mohlo být matoucí pro pacienta i lékaře.

Autor uzavírá, že integrace jakéhokoli léčebného postupu má být založena především na posouzení jeho přínosů a rizik. To však podle něj není konceptuální pluralismus, ale základní princip medicíny založené na důkazech. Integrativní medicínu i konceptuální pluralismus proto považuje za zbytečné a potenciálně kontraproduktivní odklon od tohoto principu.

Poškození mozku nebo míchy dnes často znamená trvalé následky. Nervová vlákna v centrálním nervovém systému totiž po určité fázi vývoje ztrácejí schopnost účinně znovu růst. Proto může být například těžké poškození míchy spojeno s celoživotním ochrnutím.

Vědci z University of Cambridge nyní přišli s pozoruhodným zjištěním: část tohoto „vypnutí“ schopnosti nervů regenerovat se možná dá znovu zapnout.

Výzkumníci vytvořili v laboratoři miniaturní model propojení lidského mozku a míchy. Použili k tomu tzv. organoidy – trojrozměrné struktury vytvořené z lidských kmenových buněk, které napodobují některé vlastnosti skutečné nervové tkáně. Model dokonce vytvořil spojení mezi mozkovou a míšní tkání a dokázal prostřednictvím těchto spojů vyvolat kontrakce drobných svalových shluků.

Nejdůležitější bylo sledování tohoto systému v čase. Vědci zjistili, že nezralé neurony dokázaly po poškození znovu vytvářet dlouhá nervová vlákna – axony. Jak ale neurony dozrávaly, přibližně po 150 dnech se jejich schopnost regenerace výrazně zhoršila.

To odpovídá důležitému biologickému přechodu: schopnost nervových buněk centrálního nervového systému regenerovat se není jednoduše „rozbitá“. Zdá se, že ji během vývoje aktivně vypíná určitá síť genů.

Cambridgeští vědci identifikovali genové regulátory, které fungují jako určitý molekulární přepínač omezující růst axonů. Když některé z těchto regulátorů zablokovali, neurony znovu získaly část schopnosti vytvářet nervová vlákna.

Následně prohledali databázi léčiv a hledali látky, které by mohly tuto biologickou dráhu ovlivnit. Jako jeden z kandidátů identifikovali lynestrenol, hormonální léčivo používané například v některých formách antikoncepce a při menstruačních potížích. V laboratorním modelu tato látka významně podpořila opětovný růst axonů po jejich poškození.

Výzkum zatím probíhal na laboratorních organoidech, nikoli u lidí s poraněnou míchou. A růst nervového vlákna je pouze jedna část problému. Aby se například po poranění míchy obnovil pohyb, musí se nervová vlákna nejen znovu vytvořit, ale také správně propojit s cílovými buňkami.

Navíc skutečné poranění míchy vytváří velmi složité prostředí zahrnující zánět, odumírání buněk a tvorbu jizvy, která další růst axonů komplikuje. Cambridgeští vědci sami zdůrazňují, že zatím není prokázáno, zda obnovený růst axonů dokáže skutečně obnovit správné funkční spojení mezi mozkem a míchou.

Výzkum naznačuje, že omezení regenerace lidských nervových buněk nemusí být definitivní vlastností, se kterou se musíme smířit. Možná existuje biologický mechanismus, který lze po poškození znovu aktivovat.

A právě lidské organoidy mohou být v tomto směru velmi cenné. Výzkum regenerace nervů byl dlouho založen především na zvířecích modelech. Lidské neurony se ale od neuronů laboratorních hlodavců v některých vlastnostech liší. Organoidní modely proto mohou pomoci zjistit, které mechanismy skutečně fungují v lidské nervové tkáni.

Od laboratorního modelu k léčbě člověka je samozřejmě ještě dlouhá cesta. Ale představa, že schopnost regenerace lidských nervů je možné alespoň částečně „zapnout zpět“, představuje velmi zajímavou stopu pro budoucí léčbu poranění míchy a některých neurologických onemocnění.

cam.ac.uk/research/news/lab-gr…

Znečištěný vzduch není jen nepříjemnost, kterou cítíme při smogu. U dětí může ovlivňovat i to, jak se jejich plíce vyvíjejí. Nová studie z Londýna nyní přinesla zajímavý důkaz, že když se znečištění sníží, vývoj plic se může zlepšit.

Vědci sledovali více než 3 400 dětí ve věku 6–9 let. Přibližně polovina žila v Londýně a druhá v Lutonu, podobně velkém městě, kde žádná nízkoemisní zóna nebyla. Výzkumníci dětem každý rok měřili plicní funkce a zároveň sledovali jejich vystavení znečištění ovzduší.

Studie začala ještě před zavedením londýnské Ultra Low Emission Zone (ULEZ) v roce 2019. Po jejím zavedení klesalo v Londýně znečištění oxidem dusičitým rychleji než v Lutonu.

A změna byla patrná také na plicích.

Na začátku měly děti v Londýně v průměru nižší hodnotu FEV₁ – tedy množství vzduchu, které dokážou po hlubokém nádechu vydechnout během první sekundy. Jejich plíce ale následně rostly rychleji než u dětí v Lutonu.

Rozdíl v růstu byl přibližně 10 ml FEV₁ ročně. Po čtyřech letech se průměrná hodnota FEV₁ mezi oběma skupinami prakticky vyrovnala.

Zajímavý byl také podíl dětí s klinicky zhoršenou funkcí plic. V londýnské skupině klesl zhruba ze 14 % na 9 %.

Výzkumníci proto dospěli k závěru, že zlepšení kvality ovzduší po zavedení ULEZ bylo spojeno s rychlejším růstem plic. Výsledky naznačují, že některé negativní dopady dlouhodobého vystavení dopravnímu znečištění na vývoj dětských plic nemusí být nevratné.

Je ale důležité říct, že studie neprokazuje, že za veškeré zlepšení může pouze ULEZ. Jde o přirozený experiment – děti nebyly náhodně rozděleny do skupin a současně mohly působit i jiné faktory. Výzkumníci však měli předem měření, dlouhodobě sledovali stejné děti a použili Luton jako srovnávací populaci, což významně posiluje jejich závěry.

Význam výsledku je především v tom, že vývoj plic v dětství není jen otázkou genetiky. Prostředí, ve kterém děti vyrůstají, může ovlivnit, jak velkou plicní kapacitu si vytvoří.

A to může být důležité i o několik desetiletí později. Nedostatečný vývoj plic je totiž spojen s vyšším rizikem chronických plicních onemocnění a dalších zdravotních problémů v dospělosti.

Čistší vzduch tedy nemusí znamenat pouze méně smogu. Pro děti může znamenat také zdravější plíce do budoucna.

thelancet.com/journals/lanpub/…

Pensylvánie zaznamenala čtvrté úmrtí spojené se spalničkami v roce 2026. Podle státních zdravotních úřadů zemřel v okrese Mifflin 18letý neočkovaný muž. Příčinou byla akutní diseminovaná encefalomyelitida (ADEM), vzácná, ale závažná neurologická komplikace spalniček.

Ve stejný den úřady potvrdily také úmrtí 40leté neočkované ženy z Jefferson County, čímž počet úmrtí během letošní epidemie vzrostl na čtyři. Předchozí dvě oběti byly děti z Lancaster County.

K 15. září 2026 Pensylvánie evidovala 693 potvrzených případů spalniček ve 38 okresech a 133 hospitalizací. Jde o nejhorší epidemii v tomto státě za více než tři desetiletí.

Případ 18letého pacienta zároveň připomíná, že spalničky nejsou pouze „dětské onemocnění“ – závažné komplikace mohou postihnout i starší děti a dospělé. Mezi komplikace patří například pneumonie nebo zánět mozku.

Pennsylvania reports fourth measles-related death, the most in US in decades

Umělá inteligence už není pouze nástrojem pro experimenty. Vědci nyní testují, zda může fungovat jako další „pár očí“ při vyhodnocování CT vyšetření.

Studie publikovaná 19. srpna 2026 v časopise Nature Medicine představila systém nazvaný LiON, který analyzuje CT snímky jater a hledá známky zhoubných nádorů.

Výzkumníci systém nejprve trénovali na více než 6 400 pacientech a následně ho ověřovali na dalších více než 22 000 pacientech. Poté AI zapojili přímo do běžného klinického provozu u více než 10 000 lidí.

A právě tady je výsledek nejzajímavější. Spolupráce AI a radiologů odhalila 51 dříve přehlédnutých lézí, z nichž 15 bylo zhoubných. U části pacientů to vedlo také ke změně radiologického nálezu nebo k dalšímu klinickému vyšetření.

Znamená to, že AI dokáže nahradit radiology? Ne.

Studie testovala především možnost využít AI jako pomocníka, který může upozornit na podezřelá místa, jež by člověk mohl přehlédnout. Navíc šlo o studii bez kontrolní skupiny, takže zatím nevíme, zda používání AI skutečně povede k delšímu přežití pacientů.

Výsledek je přesto významný. AI se může stát jakousi bezpečnostní sítí, která lékaře upozorní na potenciálně přehlédnuté nádory.

Budoucnost medicíny tak možná nebude v otázce „člověk, nebo AI“, ale spíš „člověk společně s AI“.

Large-scale AI-guided liver malignancy diagnosis: multicenter study and a single-arm trial

Když do ekosystému mikrobiomu proniknou škodlivé bakterie, zpravidla tam scházejí fágy, které by je dokázaly lovit. Patogenům proto nic nebrání v množení a mohou způsobit pořádnou spoušť. V okamžiku, kdy hostitel onemocní, už ale bývá na nasazení fágů pozdě. Fágy by si se škodlivými bakteriemi spíše vytvořily určitou rovnováhu, než aby je kompletně zlikvidovaly.

Co kdyby ale bylo možné mikrobiom předem připravit na patogen, který člověk nebo zvíře pozře, aby mohl zaútočit hned ve chvíli, kdy patogen vstoupí do trávicího traktu? Bitva, kterou je obtížné vyhrát, by vůbec nemusela začít.

Bryan Hsu z Virginia Tech a jeho tým předvedli, že tento preventivní přístup skutečně funguje. Využili k tomu geneticky upravenou nepatogenní bakterii E. coli, do níž vložili trojského koně v podobě sekvence upraveného profága. Upravená bakterie pak dokázala myši úspěšně ochránit před infekcí salmonelou podanou ústy.

Vědci se domnívají, že jde o další krok k získání nové zbraně proti infekčním onemocněním. První autor studie Rogerio Bataglioli uvedl, že by se tento přístup v budoucnu mohl využít také k léčbě dalších nemocí. Zároveň zdůraznil, že jeho cílem není nahradit antibiotika, ale rozšířit možnosti, které mají lékaři při boji s infekcemi.

Autor: RNDr. Stanislav Mihulka, Ph.D.

gate2biotech.cz/prvni-preventi…

Akým najväčším súčasným výzvam čelí potravinársky priemysel? Menia sa očakávania spotrebiteľov viac smerom k zdraviu, udržateľnosti alebo pohodliu?

Potravinársky priemysel čelí viacerým výzvam, medzi ktoré patria rastúce náklady na suroviny a energie, tlak na znižovanie environmentálnej záťaže výroby, ale aj meniace sa očakávania spotrebiteľov. Nemyslím si, že prevažuje iba jeden z týchto aspektov – zdravie, udržateľnosť alebo pohodlie. Tieto faktory sa čoraz viac prelínajú. Spotrebitelia chcú potraviny, ktoré im ušetria čas, no zároveň nechcú robiť kompromisy v ich výživovej kvalite. Čoraz väčšiu pozornosť venujú výživovému zloženiu potravín, zaujímajú sa o funkčné potraviny s pridanou hodnotou a viac zohľadňujú aj environmentálny dosah výrobkov.

quark.sk/potraviny-buducnosti/

Je to vlastně docela zajímavá otázka. Chirurgové tráví hodiny na operačních sálech, kde si pečlivě myjí ruce, používají sterilní nástroje, rukavice, čepice a roušky. Člověk by skoro řekl, že mají nějaký důvod. A ten důvod je překvapivě prostý: existují mikroorganismy a chirurg nechce své mikroorganismy dostávat do otevřené operační rány pacienta.

Když chirurg mluví, dýchá, zakašle nebo kýchne, uvolňuje do okolí částice z dýchacích cest. Některé mohou obsahovat mikroorganismy. Rouška proto funguje jako jedna z bariér, která omezuje jejich šíření směrem k pacientovi a sterilnímu operačnímu poli.

Když se stejný princip použije mimo operační sál, například během epidemie respirační infekce, najednou se objevuje argument: „Rouška nefunguje!“ Ale je tomu tak? Může kus materiálu na obličeji vytvoří magickou neproniknutelnou zeď, přes kterou neprojde jediný virus?

U respiračních infekcí je důležité především to, kolik infekčních částic se dostane do okolí, jak velké jsou částice, jak dlouho člověk pobývá v prostoru, jak je prostor větraný, jak dobře ochranná pomůcka sedí a kdo ji používá. A také je potřeba rozlišovat mezi chirurgickou rouškou a respirátorem.

Chirurgická rouška není určena k tomu, aby dokonale utěsnila obličej a poskytovala maximální ochranu před vdechováním aerosolů. Její význam je mimo jiné v omezení šíření částic z nosu a úst – tedy v kontrole zdroje infekce. Respirátor typu FFP2 nebo FFP3 je naopak konstruován tak, aby při správném nasazení a utěsnění obličeje výrazně omezoval vdechování částic.

Takže argument „chirurgická rouška není respirátor, proto roušky nefungují“ je asi stejně přesvědčivý jako tvrdit, že bezpečnostní pásy nefungují, protože nejsou airbag.

A pak tu máme ještě někoho kdo tvrdí, že viry neexistují.

Celá moderní chirurgie, mikrobiologie, virologie, epidemiologie a infekční lékařství stojí na desetiletích experimentů, kultivace mikroorganismů, mikroskopie, sekvenování genetického materiálu, laboratorní diagnostiky a reprodukovatelných pozorování.

Chirurg: „Zakryjte si nos a ústa, nechceme kontaminovat operační ránu.“

Mikrobiolog: „Identifikovali jsme původce infekce.“

Epidemiolog: „Sledujeme, jak se infekce šíří mezi lidmi.“

Některý internetový komentátor: „Ale já viry nevidím.“

To poslední je samozřejmě velmi silný vědecký argument. Stejně jako bychom mohli odmítnout existenci gravitace, protože ji také nevidíme.

Viry jsou skutečné, respirační částice se šíří vzduchem a bariéry mohou za určitých podmínek jejich přenos omezovat. A proto nosí chirurgové roušky. Aby zabránili v šíření škodlivých částic, které by mohly uškodit pacientovi.

Nosí je proto, že už více než sto let velmi dobře vědí, co se stane, když mikroorganismům dáme zbytečně snadnou cestu k pacientovi. Už v roce 1897 německý bakteriolog Carl Flügge experimentálně ukázal, že při mluvení, kašli a kýchání se do okolí uvolňují drobné kapénky obsahující mikroorganismy. Na jeho poznatky navázal chirurg Johannes von Mikulicz-Radecki, který začal při operacích používat přes nos a ústa jednoduchou gázovou roušku.

Jeho úvaha byla prostá: pokud může chirurg při mluvení kontaminovat operační ránu mikroorganismy, proč jim nepostavit do cesty bariéru? Už na konci 19. století tak vznikl základ principu, který dnes známe jako chirurgickou roušku – tedy snaha omezit přenos mikroorganismů z člověka do jeho okolí.

Zdroj: facebook.com/687476500062382/p…

Představte si, že nutně potřebujete na toaletu. Vejdete do veřejných záchodů, postavíte se k pisoáru nebo si sednete na toaletu – a najednou se nic neděje. Čím více se snažíte, tím horší je situace. Víte, že potřebujete močit, ale proud moči se jednoduše nespustí.

Přesně tak může vypadat paruréza. Člověk je přitom z fyzického hlediska často schopen normálně močit. Problém se objeví především v situacích, kdy má pocit, že ho někdo může slyšet, vidět nebo hodnotit. Typicky jde o veřejné toalety, školní záchody, pracoviště, stadion nebo situace, kdy je někdo za dveřmi či stojí vedle něj.

Co se vlastně v těle děje?

Paruréza úzce souvisí s úzkostí. Když člověk začne přemýšlet například „Co když to neuslyším?“, „Co když mi to nepůjde?“ nebo „Co si o mně ostatní pomyslí?“, tělo může reagovat stresovou reakcí.

Svaly, které se za normálních okolností při močení uvolní, se mohou napnout. Člověk se pak snaží močení vynutit ještě větším úsilím – a tím paradoxně situaci zhorší.

Vzniká začarovaný kruh:

obava → napětí → nemožnost se vyčůrat → rozpaky → ještě větší obava → ještě větší napětí.

Časem může člověk začít problematickým situacím předcházet. Vyhýbá se veřejným toaletám, omezuje pití před cestou, chodí na toaletu pouze doma nebo si plánuje den podle toho, kde bude mít k dispozici dostatek soukromí.

Není to jen obyčejná „stydlivost“

Paruréza se řadí mezi úzkostné problémy a je často spojována se sociální úzkostí. Ne každý člověk s parurézou však musí mít zároveň diagnostikovanou sociální úzkostnou poruchu.

Systematický přehled studií odhadl výskyt parurézy v různých zkoumaných populacích přibližně na 2,8 až 16,4 %. Rozdíly mezi studiemi jsou značné a autoři upozorňují, že výzkum tohoto problému má stále metodologická omezení.

To znamená, že rozhodně nejde o problém několika „divných lidí“. Mnoho lidí podobné potíže zažívá, jen se o nich stydí mluvit.

Proč může být paruréza tak omezující?

V lehčí podobě může člověk jednoduše potřebovat více soukromí. V závažnější podobě ale může paruréza ovlivnit prakticky celý život.

Někteří lidé se začnou vyhýbat cestování, koncertům, sportovním akcím, dovoleným nebo společenským událostem. Problém může komplikovat také školu nebo zaměstnání, pokud člověk nemá možnost použít dostatečně soukromou toaletu.

Výzkumy ukazují, že paruréza může být spojena s horší kvalitou života a vyšší mírou úzkosti či depresivních příznaků.

A právě zde vzniká další problém: člověk se začne vyhýbat situacím, které vnímá jako nebezpečné. Krátkodobě se mu uleví. Dlouhodobě však může vyhýbání strach ještě posilovat.

Dá se s tím něco dělat?

Ano. Paruréza není odsouzení k tomu, že člověk bude celý život hledat nejopuštěnější toaletu.

Jedním z hlavních přístupů je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Součástí léčby může být také postupná expoziční terapie, při níž člověk bezpečně a postupně trénuje zvládání situací, které v něm vyvolávají úzkost.

Principem není člověka jednoduše „hodit do nejhorší situace“. Obtížnost se zvyšuje postupně – od relativně snadných situací k těm náročnějším. Cílem je přerušit spojení mezi veřejnou toaletou a pocitem ohrožení.

Pomoci mohou také techniky práce s úzkostí, například kontrolované dýchání a relaxace. U některých lidí může být vhodná léčba současně přítomné úzkostné poruchy.

Ne všechno je ale paruréza

To je důležité upozornění. Nově vzniklé nebo přetrvávající potíže s močením by se neměly automaticky připsat psychice.

Obtížné zahájení močení může mít také fyzické příčiny – například onemocnění močových cest, některé léky, neurologické problémy, potíže s prostatou nebo jiné poruchy močového systému. Pokud má člověk problémy s močením i doma, má bolesti, krev v moči, výrazně slabý proud nebo se vůbec nemůže vyprázdnit, je namístě lékařské vyšetření.

Nejhorší může být právě stud

Paruréza má jeden velmi nepříjemný paradox. Člověk se často bojí, že si ostatní všimnou jeho problému. Proto o něm nikomu neřekne. Okolí pak vůbec netuší, co se děje.

Výsledkem může být roky trvající problém, o kterém člověk nikdy nemluvil ani s lékařem.

Přitom paruréza není důvod k posměchu ani něco, za co by se člověk měl stydět. Úzkost může skutečně ovlivnit schopnost těla vykonávat zcela běžnou funkci.

A pokud se z obyčejného použití veřejné toalety stává překážka, která omezuje práci, cestování, vztahy nebo společenský život, není ostuda požádat o pomoc.

Někdy totiž problém není v močovém měchýři. Problém může začínat v úzkosti – a právě s tou se dá pracovat.

denik.cz/zdravi/parureza-stydl…

Pacientem byl 48letý Rhys Hibbert, kterému lékaři odstraňovali přibližně 11milimetrový nádor podvěsku mozkového (hypofýzy). Nádor se nacházel v blízkosti struktur důležitých pro zrak, takže při operaci mohl být problém i rozdíl jediného milimetru.

AI dostávala živý obraz z operační kamery a dokázala v něm rozpoznávat jednotlivé anatomické struktury. Lékařům je následně barevně zvýrazňovala, takže mohli lépe rozlišit například nervy, cévy a další tkáně.

Důležité ale je, že AI operaci neprováděla. Neovládala chirurgické nástroje a nerozhodovala o tom, co lékaři udělají. Fungovala spíše jako mimořádně rychlý „druhý pár očí“, zatímco veškerá rozhodnutí zůstala na neurochirurzích.

Výsledek byl podle lékařů i pacienta velmi dobrý. Po probuzení si Hibbert všiml zlepšení zraku a během následujících dnů se jeho stav dále zlepšoval. Po rekonvalescenci se dokonce vrátil do práce.

bbc.com/news/articles/cjwg5n7y…

Výhodou systému je, že by teoreticky nepotřeboval okamžitý zásah další osoby. To by mohlo být důležité zejména v situacích, kdy člověk užije fentanyl sám a není nikdo, kdo by rozpoznal předávkování a podal mu naloxon. Náplast je navíc navržena tak, aby mohla při přetrvávající přítomnosti fentanylu uvolnit další dávku naloxonu.

Výsledky jsou zatím pouze experimentální. Technologie byla testována v laboratorních podmínkách a na myších, nikoli jako schválená léčba u lidí. Před případným využitím v medicíně bude nutné ověřit její bezpečnost, přesnost a účinnost v klinických studiích.

Pokud se podaří technologii úspěšně převést do humánní medicíny, mohla by představovat zajímavou novou vrstvu ochrany před jedním z nejnebezpečnějších následků opioidního předávkování.

digitaljournal.com/article/wea…

Zdroj: Iniciativa Sníh

Podle Caitlin Gilbert z Washington Postu se při přípravě nových grantových podmínek využívala umělá inteligence. Problém ale nebyl v samotném použití AI. Zásadní problém vznikl ve chvíli, kdy se v dokumentech objevily odkazy na vědecké studie, které podle soudce buď neexistují, nebo nepodporují tvrzení, pro která byly citovány.

To je mimořádně závažné. Grantové programy v oblasti veřejného zdraví nejsou akademické cvičení. Rozhodují o tom, jaké programy dostanou peníze, jaké intervence se budou používat a které skupiny obyvatel k nim budou mít přístup.

HHS přitom současně mění směřování programu Teen Pregnancy Prevention. Aktuální grantová výzva sice stále požaduje medicínsky přesné a věkově odpovídající vzdělávání, podporu informovaného rozhodování a programy, jejichž účinnost byla rigorózně ověřena. Na programy prevence těhotenství je pro nové granty vyčleněno přibližně 63,4 milionu dolarů.

Generativní AI dokáže vytvořit přesvědčivě vypadající citaci, která neexistuje. Dokáže také přiřadit skutečné studii závěr, který ve skutečnosti neobsahuje. Text pak může působit odborně, přestože jeho vědecký základ je chybný.

A pokud takový materiál používá vláda při rozhodování o desítkách milionů dolarů z veřejných peněz, nejde už jen o „chybu chatbotu“. Jde o selhání procesu, který měl takovou chybu odhalit ještě předtím, než se dostala do oficiálního vládního dokumentu.

Soud už dříve zablokoval plánované zásadní změny programu prevence těhotenství u dospívajících. Spor tak není pouze o AI. Je také o tom, zda může vláda měnit zavedený program a jeho podmínky způsobem, který podle soudu překračuje její pravomoci.

Umělá inteligence může pomoci vědcům, lékařům i úředníkům pracovat rychleji. Neměla by však dostat pravomoc určovat, co je vědecký důkaz. Protože vědecký odkaz není pravdivý proto, že vypadá přesvědčivě. Je pravdivý teprve tehdy, když lze skutečně dohledat studii, ověřit její výsledky a zjistit, zda podporuje tvrzení, které se na ni odvolává. A přesně to by měl člověk vždy udělat za AI.

washingtonpost.com/health/2026…

facebook.com/687476500062382/p…

Zdravotnická zařízení se často stávají cílem hackerských útoků. Jde o jednoduché oběti s notnou zásobou osobních a intimních informací, které se dají využít k široké škále nekalých aktů. O mnoha takových útocích se veřejnost nedozví.

V Česku se přinejmenším do roku 2017 na kyberbezpečnost nemocnic moc nehledělo. Až směrnice Evropské unie jménem NIS1 (Network and Information Systems Directive) přinesla první změny. Novelou daná opatření muselo přijmout 16 největších nemocnic.

Impuls k další změně vyvolaly velké útoky na Fakultní nemocnici v Brně, nemocnice v Benešově a Kosmonosech na přelomu let 2019 a 2020. Nová vyhláška o pár let později rozšířila kyberbezpečnostní povinnosti na 44 nemocnic. Vyhráno však nebylo, jak dokazují zkušenosti společnosti ComSource, která ve zdravotnických zařízeních provádí bezpečnostní audity.

Další informace naleznete zde: pagenotfound.cz/clanek/ceske-n…